Město

Předměstí

Obsah připravujeme

Městské části

Obsah připravujeme

Rody, řemesla


Spolky, události

Obsah připravujeme

Historiské foto, pohlednice

Kožešníci

Vše se mění, některé staré řemesla téměř zanikla, jiná se proměňují, další nová vznikají. Dnes po kožešnících ve Veselí zbyla jen ulička, a přesto to bylo kdysi slavné řemeslo, a mistři kožešníci patřili k váženým a respektovaným odborníkům. To, že právě v této uličce se kožešníci soustředili není náhoda, ale potřeba být nablízku tekoucí vodě, nutné k proplachování kůží při jejich činění. Proto obsazovali místa kolem řeky Moravy, vedle Kožešnický uličky, také místa na Rybníčku. V těsné blízkosti vody se nacházely dílny a přímo na břehu měli velké páchnoucí sudy s louhy na činění kožešin. Zvláště v 18. století měli dostatek materiálu ke zpracování,  především ovcí se ve Veselí chovalo hodně ( Urbář 1732 uvádí 1500 kusů ovcí jenom ve dvoře na Předměstí).

Díky cechovní knize z roku 1713 se můžeme dovědět některé zajímavé skutečnosti. Za téměř dvě stě let je v knize uvedeno 147 mistrů. V 18. století představovalo Veselí důležité centrum kožešnické produkce v oblasti. Můžeme říci že v té době v téměř každém druhém domě na náměstí bydlel mistr kožešník. Řemeslo kožešnické se dědilo z otce na syna. Zcela ve Veselí dominovala po celých 200 let rodina Sajdů s 33 mistry. Kuriosní je zápis z ledna roku 1802, kdy za přítomnosti staršího cechmistra Sewerína Sajdy a mladšího cechmistra France Sajdy, je za kožešnického mistra přijat Matěj Sajda. Blažků bylo 15, Janíků 11, Tymlů 10, stejně jako Křížů, Janštů bylo 9, Losů 6, Čečatkové byli čtyři, Raječtí byli tři. Zajímavý je zápis z roku 1849, kdy mistři pořídili za 50 rýnských a 52 krejcarů korouhvičku. Je zde vlastnoručně podepsáno 26 kožešnických mistrů, z toho je 9 Sajdů. Když o 35 let později opravují podstavníky je mistrů ve Veselí již jen 20 (3 Sajdové, 3 Janštové, 3 Rajetčtí). Většina kožešnických mistrů působila ve městě, pouze někteří z nich bydleli a pracovali na předměstí:

mistr Bernard Čečatko * 1806, v r. 1857  č. 238 (Masarykova)

mistr Vincenc Saida od Lapača *1816, roku 1857 č. 260

mistr Tomáš Janšta *1767, +1844, v roce 1813 č. 104 (Masarykova), stejně jako jeho syn František *1813, který byl mistrem od roku 1839

mistr František Přikryl *1852, +1939, Chaloupky č. 260

Kožešnický cech ve Veselí skončil v roce 1902. Zajímavým rodem byl rod Rajecký, který se původně věnoval řemeslu zámečnickému. Prvním kožešníkem byl Jakub Rajecký, kterého následovali jeho synové Anton a Ignác. Ignáce Rajeckého máme také zachyceného na fotografii. Kožešníkem byl také Ignácův syn František, jenž se také stal městským starostou. František Rajecký ve Veselí starostoval celých 19 let, a byl výraznou osobností ve městě. Byl to zapálený vlastenec, aktivní v řadě spolků, zakládal mimo jiné např. Sokol.

V roce 1876 byl za mistra přijat František Přikryl, jako jeden z posledních kožešnických mistrů ve Veselí. František Přikryl *1852, bydlel v Chaloupkách č. 260 s manželkou Rozárií *1854, roz. Bendovou. Takto na svého dědu vzpomíná vnučka Dobromila Kozumplíková:

„Stařeček byl vyučený kožešník, šil selské kožichy, kůže si sám činil, byla to práce velmi náročná. Surové ovčí kůže chodil nakupovat na Myjavu. Chodil tam pěšky s trakařem, vždy na tři dny. Také činění nebylo snadné. Prát kůže chodil do řeky i v zimě. Z té studené vody dostal revmatismus a na stáří měl prsty na rukou úplně pokroucené. Ke konci války dostal od dráhy zakázku opravovat kožichy, které železničáři používali ve službě. To už se stařečkovi vedlo lépe. Babička Rozárie měla 11 dětí, 10 se dožilo dospělosti. František, Josef, Alois, Růžena a Anna odjeli těsně před I. světovou válkou do Ameriky.“

Koncem 19. století dochází k zániku většiny kožešnických dílen ve Veselí. Někteří mistři odchází do Vídně, jiní mění řemeslo, např. Johan Janšta se stává mistrem kloboučnickým. V roce 1924 je ve Veselí nad Moravou pouze jediný kožešník, Robert Schön. Úplně poslední kožešnictví ve Veselí měl František Jagoš, ale to byl spíš obchodník. Veselské kožichy tak zůstaly zachyceny pouze na starých fotkách či obrazech. Přitom pořízení kožuchu bylo věcí prestiže, dlouhý bohatě zdobený kožich byl důležitou zimní součástí kroje. „Kožuch dělalu chuapa“. Šil se na zakázku, anebo se prodával hotový na jarmacích.