Rok s osmičkou na konci, výročí stíhá výročí. K tomu ještě samá kulatá. Jedno po padesátce ještě živé, dodnes traumatizující, další ještě o třicet let starší, přebolestné a tragické a teď to poslední, které by konečně mělo být optimistické. Je k tomu důvod?

Můžeme se radovat, naší státnosti je sto let. Stejnou zemí, jako po vzniku našeho státu už ale dlouho nejsme. Jsme bez po 2.světové válce Sovětskému svazu odstoupené Podkarpatské Rusi a od 1.ledna 1993 ve shodě s bratry, také bez Slovenska. Rozešli jsme se a přesto jsme spolu. Máme každý svoje a funguje to mezi námi líp, než když jsme byli jeden stát. I tak nám někteří politici tvrdí, že jsme v naší zemi rozděleni. Co by se tady asi dělo, kdybychom měli původní velikost a skladbu obyvatelstva z roku 1919?

Jsou národy, i blízko nás, které s hořkostí vzpomínají své ztracené velikosti a historické důležitosti. Doutná to tam nejen v národě jako celku, ale i v jednotlivcích, a občas se zvedají i nepříjemné plamínky. My jsme nikdy nebyli národem velkým, ale zato státem důležitým, hlavně svou polohou. Naší vlastností není patetická hrdost na velké vojevůdce a panovníky, našimi skromnými hrdiny jsou Hus, Žižka, Gabčík a Kubiš (jejich zde nezmínění druhové a spousta dalších lidí samozřejmě taky).

Z Habsburků, kteří nás téměř 400 let provázeli dějinami až do onoho 28.řijna 1918 sice někteří v Praze občas pobývali, jako své sídlo si ji ale zvolil pouze císař Rudolf II. Stal se mimo jiné také českým králem a jeho osobnost i vlastnosti jsou nám snad ze všech Habsburků nejbližší. Neválčil, a když, tak nerad. Věnoval se věcem ducha povznášejícím. Díky němu máme Prahu pro celý svět magickou a asi také nejkrásnější panoráma na světě. A taky jsme i díky němu národem vyspělým a kulturním.

Národní hrdost nevystavujeme na odiv a při poslechu hymny nečiníme teatrální vlastenecká gesta. Považujeme se za jeden sice malý, ale důležitý článek Evropy. Dnes také článek Evropské unie, jejímž členem jsme se stali 1.května 2004.

Do NATO (od 12. března 1999)  i Evropské unie jsme vstupovali s obrovskými nadějemi, optimismem a očekáváními v době, kdy jsme si plnými doušky užívali svobody a demokracie, i když se to tehdy občas dalo přirovnat i k Divokému západu. Internet a sociální sítě tady tehdy byly v plenkách, mobilní telefony velikosti brikety se teprve začaly masově šířit.

V Americe končil prezident Clinton a přišel Bush mladší, v Rusku končil Jelzin a nastupoval Putin. Všechno obrátilo 11.září 2001. Od té doby, jakoby se svět na povel změnil a ani se nechce věřit, že za to může pouze tato jedna událost.

Nezměnil se pouze v našem vztahu k arabskému světu, ale hlavně také k Rusku. Původní optimismus se vytratil. Na jedné straně všichni mají práci, zvyšují se mzdy, utrácí se a hospodářství jede na plné pecky. Ale také nám říkají, že je to jen dočasné, krize zase neodvratně přijde a vrací se strach z toho, co zlého přinese. Mnoho zemí, které jsou nám dávány za vzor ve všem, je obrovsky předlužených. Platí se tam, až na výjimky jednou měnou a tak to v případě krachu vezme sebou i ty ostatní, co ji mají také.

Vrátím-li se zpět do naší krásné země, která musí chtě nechtě akceptovat bruselská nařízení a musím konstatovat, že začíná být smutno. Hodně smutno. V září skončili "Spolužáci" na webu seznam.cz. Na webu absolventů zlínských odborných škol jsou sice seznamy tříd se jmény, ale namísto dosavadních vzpomínkových a nostalgických fotografií, které tam s láskou vkládali žáci škol, se vám po kliknutí na malou fotku, aby jste si ji zvětšili, zobrazí tento odpudivý obrázek :

https://www.spszl.cz/modules/myalbum1/viewcat.php?cid=38

To jsou pouze příklady. Zajímalo by mě, komu kdy uškodilo to, že si kdokoliv mohl prohlédnout společné třídní foto, či foto z besídky, navíc bez návaznosti na konkrétní jméno. Prohlédnout si jej a třeba zavzpomínat a mít radost. Tohle nejsou drobnosti. Jsou to obrovské negativní zásahy do společnosti, kvality a smyslu života.

A to nemluvím o dalších "příjemnostech", které v Bruselu vznikají a ještě vzniknou. Ptám se, co za lidi tam jsou, když znemožní i tuto krásnou tradici a potěšení. Co nás ještě čeká? Řeší se již i ty nejjemnější genderové problémy a stále prý ještě není hotovo, není dosaženo zrovnoprávnění, zahlcuje nás problematika LGBT. Říkají, že už je to od nich ten poslední požadavek,  ale stejně přijde zase další. Poslední vynález západní civilizace #MeToo k nám zatím ještě nedorazil. V Americe už zato požírá také některé své strůjce. Nepátrá se po pravdě, stačí nařčení a končíte. Šílené!

"Život už mi moc nepřináší. Už jsem všechno poznal a viděl. Především ale nenávidím tuto dobu, je mi z ní na zvracení," řekl Alain Delon v jednom letošním rozhovoru, v němž bilancuje svou 60letou kariéru. "Vím, že tento svět opustím bez lítosti," konstatoval idol žen několika generací.

Vrátím se teď do Rakouska v roce 1983. Jako čerstvě příchozí emigranti s děvčaty 9 a 6 let starými jsme samozřejmě lapali všechno, co se kolem nás odehrávalo, protože všechno bylo nové a jiné, než jsme do té doby znali. Kancléřem byl Bruno Kreisky s českými kořeny a prezidentem Rudolf Kirchschläger. Každý jiného politického názoru, ale oba politici s obrovskou autoritou a morálním kreditem. Takoví lidé už se dnes bohužel nevidí téměř nikde. A že se jich tehdy v Evropě i ve světě urodilo. Dnešní deficit opravdových státníků vypovídá hodně o ubohosti této doby.

Přestože jsme ještě neuměli dobře německy, vnímali jsme sociální smír, klid a pohodu té doby v zemi, která měla ještě v roce 1965 nižší životní úroveň než Československo, ale měla na rozdíl od nás možnost se svobodně a středoevropsky kultivovaně rozvíjet. Nebyla žádná EU, ale EHS (Evropské hospodářské společenství). Rakousko tehdy jeho členem nebylo a do nově vzniklé EU (7.4.1992) vstoupilo až 1.května 1995.

Z takového Rakouska, o kterém se výše zmiňuji jsem odešel ještě před jeho vstupem do EU, ale jezdil jsem za dcerami, které tam žijí dodnes, ještě asi do roku 2000 pravidelně. Pozoroval jsem, že se tam vše pomalu mění a byl jsem přes všechny ty nedostatky tehdejšího, hlavně divokého hospodářského vývoje tady hrdý na to, jaká je zde atmosféra svobody, jak se tady dobře dýchá, jak jsme dali ten nejlepší příklad světu v tom, jakým způsobem se rozchází dva kulturní národy, jak se praktikuje demokracie, která u prostých lidí  nikdy nezmizela a nemuseli se jí učit. Euforii doplnily i obrovské úspěchy na poli sportovním, ve fotbale (Anglie 1996), v hokeji (OH Nagano 1998 a další tituly z MS), v atletice (desetibojaři, oštěp atd.). Prostě národ v obrovském "laufu" a naději, aniž bych všechno chtěl líčit jen optimisticky.

Od příchodu nového tisíciletí se vše zásadně změnilo a bohužel, ne k lepšímu. Evropská unie nepřináší to, co se od ní původně očekávalo. Neumí (nebo nechce) si poradit s problémy, které ji osudově ohrožují, komplikuje lidem životy a nejraději by je i řídila. Evropská unie potřebuje zásadní reformu, jinak se rozpadne a tento slibný projekt skončí jednou provždy, díky hloupým politikům.

Jsme jen malým státem v srdci Evropy. Ty velké nás občas přímo, či nepřímo mentorují, měli bychom je prý poslouchat. Špatné je, když jim někteří zdejší politici i poslanci v Bruselu přizvukují a náš národ neustále umravňují poznámkami "co tomu řeknou naši západní spojenci". Třeba ti, co už nás kdysi tak hanebně zradili?

Nejsme nikomu nic dlužni a umíme se o sebe postarat i sami, když na to přijde. Jsme národem s dobrými a schopnými lidmi a nepotřebujeme, aby nás někdo poučoval o tom, co je demokracie a jak se máme chovat. Spíše bych to dnes viděl naopak. Velký Západ o demokracii pomalu přichází a ohrožuje tím celou Evropu.

Máme s bratry Slováky společné výročí a slavíme je spolu. Slavíme a vzpomínáme na ty, kteří se zasloužili o vznik republiky. Na ty, kteří padli v první válce, po které už nic nebylo jako před ní. Vzpomínáme na zásluhy legionářů a otců První republiky, v čele s Masarykem, Benešem a ostatními, kteří se zasadili o položení základů našeho státu a všechny, kteří kdy bojovali za jeho svobodu. Buďme hrdi na svou zemi a na svůj národ.

Buďme vlastenci a učme tomu i své děti!

Ve Veselí nad Moravou, 18.října 2018

Autor článku : Vilém Reichsfeld