​​​​​​​Nejprofláknutější slovo posledních let je „pokora“ a „s pokorou“ ve všech možných podobách jeho použití. Kdekdo si ho bere do huby, když nastupuje do funkce, samozřejmě zejména volené a taky velmi dobře placené.

Za pár dnů na to s jistotou zapomene, protože to slovo mu ve skutečnosti nikdy nic neříkalo. Většina těch lidí vůbec neví, co to slovo znamená a neví ani to, že jej nemají používat ti, kteří se jím zaštiťují, ale naopak jen ti, kteří jejich chování ve funkci posuzují. Ale nepoužij to, když ono je to tak krásné slovo a vůbec nic to nestojí. Pohled do sněmovny je tristní a pokoru nahradila arogance, sprostota a urážky.

​​​​​​​Krasomluva je hlavní disciplínou těch parlamentních „pokorných“ mistrů slova, při jejichž poslechu máte dojem, že, pokud budete déle poslouchat plynulý tok jejich ušlechtilých myšlenek cupujících politické oponenty, může se vám rozskočit hlava.

Jeden z nich například připomíná usedlého, trochu úlisného účetního kontrolora opoziční strany, druhý při tom přenádherném slovním projevu, který dozajista musí lahodit hlavně jeho vlastní (pokorné) duši koulí očima, protože si při nácviku před zrcadlem neuvědomil, že to zásadně snižuje jeho hodnotu.

Že méně je někdy více dokazuje případ toho, kterému se vytýkají slabé řečnické schopnosti. Se svým řečnickým handicapem se vůbec netají a něco snad zprzní i záměrně, aby rajcoval politické odpůrce a média, kteří doposud nepochopili, že hodnota slovního projevu nespočívá v jeho bezduché rétorické nádheře, ale v jednoduchosti, faktickém obsahu a srozumitelnosti pro prostý lid.

Pravidelné výsledky sociologických průzkumů katapultují jeho stranu spolehlivě a dlouhodobě na první místo, „pokorní“ mistři slova z toho mají osypky a svádí to na Andyho hloupé a nevzdělané voliče. Jak to řekl Forest Gump : "pro hloupého každý hloupý"

Žádnými krasořečníky nejsou Motoristé Macinka a Klempíř. Ten první ale dovádí paní a pány redaktory k zoufalství, protože mluví věcně, elegantně a také trochu arogantně, a dokáže se vypořádat s jejich rýpavými dotazy, nenechá se rozhodit a stojí si za svým. Klempíř jako ministr kultury stojí za reformou veřejnoprávních médií, jejíž smysl jsem bohužel doposud nepochopil. Nevadí mně totiž, že ČT a ČR stojí dost peněž (a reformou se zase tolik neušetří). Tato média dělají svou práci velmi dobře a jejich pořady oceňuji.

S jedinou, zato ale velkou výjimkou, a tou je politické zpravodajství. O tom, že je neobjektivní, nadržuje jedné části politického společenství a neinformuje pravdivě o dění doma ani v zahraničí se přesvědčuji každý den. Redaktoři jsou podjatí a prezentují zaujaté a aktivistické názory. A mám za to, že to nezmění ani ta reforma, kterou zaštiťuje Klempířovo ministerstvo. Na to se musí hledat jiná metoda, na to se asi musí jít jinak!.

​​​​​​​Dnes je to tak, že liberálně-demokratický aktivismus má obecně za to, že jeho pohled na svět a dění v něm vítězí a jeho obhájci mají povinnost srazit jeho odpůrce jakýmkoliv způsobem k zemi. Nadávky a urážky jsou tou metodou, protože diskuze s odpůrci je podle nich pouhou ztrátou času na cestě ke konečnému vítězství.

Každý, kdo trochu vnímá dění ve světě, a týká se to téměř bez výjimky toho, kterému jsme si zvykli říkat Západní, vnímá, že se pomalu blížíme k bodu, ze kterého už nemusí být návratu.

Politická situace se vinou politiků, kteří opustili diplomacii vyhrocuje. Namísto toho budeme masívně zbrojit za peníze, které ještě ani nejsou naše, a v situaci, kdy jsou všichni zadlužení až po uši..

Dochází nám už energie, ropa i vše, co se z ní vyrábí, a pomalu není, kde brát.

Výroky části našich potentátů připravují občanstvo stále častěji na to, že mír už není samozřejmostí a válka nic nemožného. Lehkost, s jakou to pronáší je děsivá.

A protože se nedokážou a taky nechtějí domluvit politici a nesmiřitelné postoje dělí i prosté občany, bude zřejmě muset dojít na to, co tak dobře dvakrát známe z historie 20. století.

Tentokrát ovšem s jedním zcela podstatným rozdílem, totiž že potřetí už by to mohlo být opravdu naposledy...

To alespoň trochu jistí situaci a doufám, že až se něco přihodí, hoši, kteří chtějí válčit, ale o ničem nerozhodují, zjistí, že článek 5 je pouhá fikce a šéf si je rychle umravní. Teprve pak se začnou věci opravdu řešit.​​​​​​​

Veselí nad Moravou, 7.července 2026

Autor článku : Vilém Reichsfeld