13. komnata Aleny Bartošíkové – vztah k Veselí ​​​​​​​

Kniha Aleny Bartošíkové „Z listů památníku“ je zachycuje autorčiny vzpomínky a splácí pomyslný dluh drahé mamince spisovatelky Aleny Bartošíkové, rozené Rolencové. S maminkou prožila krátkou dobu, a proto se snažila vybavit si spoustu útržků, které zachytila její dětská paměť. „Se svou maminkou jsem byla do svých osmi let. Z toho dva roky jsem ji vídávala jen zřídka, protože ležela v různých nemocnicích. V Uherském Hradišti, na klinice v Brně, v Olomouci a znovu v Uherském Hradišti a mně se po ní neskutečně stýskalo. Pár dřívějších návštěv v rodných Nezdenicích, patřilo k tomu nejkrásnějšímu, co jsem v životě prožila. Zůstaly mi pouze střípky v paměti s ohledem na to, jak malá jsem byla“. ​​​​​​​

Bratr Artura se jmenoval Emil (nar. 1904) a byl rovněž řezníkem a další bratr se jmenoval Otto.  Všichni členové rodiny byli vězněni v koncentračním táboře Osvětim, kde pravděpodobně také všichni zahynuli. Nikdo z osmi lidí se do Veselí nevrátil. Byli zámožní ale také štědří. Když se maminka v červnu 1942 vdávala, dostala od svých zaměstnavatelů kompletní jídelní soupravu se všemi talíři, mísami a omáčníky.

​​​​​​V osmi jsem ztratila maminku a vím, jak to bylo těžké, když jsem se z hýčkaného dítěte proměnila na uklízečku a co všechno jsem musela zastat. Nosila jsem ze sklepa uhlí, půl kýble, víc jsem neunesla a vynášela popel na nádražní dvorek a další práce. Ještě, že jsme neměli žádné pole ani zahradu. Já jsem měla ruce drsné jak struhadlo od umývání nádražní chodby a to nebyla plocha, jako jsou dnes naše chodby, to bylo tak desetkrát taková rozloha a mně mrzl v rukou hadr, jak schody byly studené. Žádné hladké teraso, ale betonové schody. Nebo když jsem na půdě věšela prádlo, tak mi kolíky přimrzaly tím kovovým k prstům. Moje máti měla ruce krásné, bílé. Takže vím, jaké to je, když jsou na děti naloženy starosti. Je pravda, že mi žádná práce pak v životě nepřipadala těžká!  A to jsem měla na starosti dvouletého brášku. Nebylo to lehké. 

Bylo mi osm a  půl roku a každé vánoce jsem čekala, že pod vánočním stromem najdu panenku nebo alespoň nějakého plyšového méďu. Každé vánoce jsem byla zklamaná, protože jsem našla jen praktické dárky, punčocháče, kapesníky a nějakou knížku. Před koncem války byl tatínek povolán na nucené práce do Německa, odkud se mu podařilo uprchnout. O této kapitole autorka víc neví. Konec války strávila rodina společně ve Veselí nad Moravou. V Uherském Brodě pracoval nějakou dobu jako výpravčí a v roce v roce 1947 byl jmenován jako sedmadvacetiletý přednostou stanice. V roce 1949 se rodina přestěhovala do Uherského Brodu,  poněvadž mu byl na nádraží přidělen služební byt. Maminka zemřela a přišla k nim nová máti".

Leccos vím z jejího vyprávění.  Naučila mne dělat první krůčky, mazlila se se mnou, pohladila mne, i když už jsem byla větší. Když jsem přijela na návštěvu a objevila se ve dveřích, babička doslova výskala radostí.  Měla mne i mého brášku velmi ráda přestože jsme byli cizí. Babička mi dopřála ten opojný pocit, jaké je to být alespoň na chvilku bohatý! Tenkrát jsem o tom byla přesvědčená, a ten pocit ve mně zůstává“.

Věřte, nevěřte. Bylo jí osm a půl roku, když maminka zemřela. Každou sobotu a neděli,  byla u druhé babičky „veselské“. Když  v zimě večer vystoupila na veselském nádraží, čekala ji kilometrová cesta. Kousek šla tmavou čtvrtí Chaloupky,  pak ulicí Padělek a Břestek, kde bydlela babička. Na podzim a v zimě svítilo jen několik málo světel, jedno na začátku dlouhé ulice, pak uprostřed a poslední na konci. Někde zářilo do předzahrádky rozsvícené okno kuchyně, ale to spíš výjimečně. Domky stály těsně vedle sebe, před nimi zahrádky, z druhé strany chodníku alej vzrostlých třešní, pak cesta a ve tmě se schovávaly zahrady, které končily až u náspu železniční tratě. Všude tma, často jsem  nepotkala ani živáčka. Nikdy se nebála, zvedla jen hlavu, dívala se na hvězdnaté nebe a vedle nejjasnější hvězdy jsem na okamžik zahlédla maminčinu tvář. Spíše ji však tušila pouze v svých představách. Ona ji celou cestu doprovázela a nikdy se jí cestou nic nestalo. Šťastně dorazila k babičce, která ji radostně vítala a objímala ...

U příležitosti 80. narozenin přeji naší paní spisovatelce pevné zdraví, radost, inspiraci při hledání námětů pro další krásné knihy a milá setkání s jejich čtenáři v dalších letech.

Veselí nad Moravou, 18.dubna 2023

Autor článku : Ing. Marie Ježková, badatelská činnost osobností a literátů Slovácka