Novinky
smutek doprovodily dávné vzpomínky
Necelé tři covidové roky rozvrátily zavedený běh našich životů a ovlivnily chod lidského společenství. Na dvě sezóny zmizely prakticky všechny společenské a kulturní akce, na které jsme až do jeho nástupu byli zvyklí a na které jsme se těšili. Mezi nimi také setkání spolužáků ze škol všeho druhu.
To naše poslední, absolventů ze Zlínské průmyslovky se mělo konat v roce 2021. Nedošlo k němu bohužel ani letos, organizátorům jaksi chybí elán, a mají zřejmě také jiné starosti.
Na posledním „scuku“, jak se těm setkáním taky říká, byli ještě moji tři spolužáci z našeho malebného Slovácka komplet. Jindra z Hluku, Staňa z Polešovic a Fera z Vážan, dědiny, která leží na kopci nad Polešovicemi.
Na Feru, ke kterému jsem měl asi nejbližší vztah, jsem si, nevím proč, na jaře vzpomněl a řekl si, že bych mu mohl zavolat a navštívit ho. Neudělal jsem to.
V půlce června mně zazvonil mobil – volá Fera!
V jeho telefonu se však ozval ženský hlas, a mě okamžitě došlo, že Feru už nikdy neuslyším, že už se neuvidíme, že už je v Pánu.
Lidka, jak se ta žena představila, mně oslovila jménem a tykáním a vyřkla to, co už jsem věděl, tedy že Fera zemřel. Rakovina prostaty. Když s tím poprvé navštívil lékaře, měl už metastázy v kostech, terminální stádium. Bylo pozdě. Brzy na to zemřel pod silnými opiáty v Hradišťské nemocnici. A Lidka, když se vzpamatovala z nejhoršího a začala organizovat pohřeb, vzala manželův telefon a listovala v něm, aby tu zprávu předala všem kamarádům a známým.
To, že mě znala nejenom z Ferova vyprávění, ale jak se později ukázalo, i osobně, pak bylo důvodem, že jsem se o Ferově smrti vůbec dověděl.
Fera ve Vážanech starostoval dvě úspěšná volební období, a přestože ta dědina má pouze o něco víc než čtyři stovky obyvatel, byl jeho pohřeb 23. června pro dědinu velkou, byť smutnou událostí, na kterou se sjelo i hodně lidí z okolí. Kostelík je tam malý a tak většina z nich, včetně mě, během mše stála v letním slunci venku. Na hřbitově se s Ferou rozloučila také hudba a zpěváci.
Po cestě domů, jsem si v Polešovicích u benzinky dal skvělé kafe do kelímku, sedl si s ním venku a přemýšlel o tom pohřbu, o Ferovi a věcech, s tím vším souvisejících.
Druhý den jsem Lidce zavolal, protože na pohřbu jsme se nepotkali. Mluvili jsme spolu skoro hodinu, a dověděl jsem se mimo jiné i to, že se vlastně známe z internátu v někdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně. Teda na rozdíl od Lidky, já jsem o ní nevěděl.
Náš internát, kterému se tradičně říkalo 5.chlapecký (zřejmě převzato ještě z dob Batě za 1.republiky), měl 5 podlaží. Přízemí bylo technické s kuchyní, jídelnou, bytem domovníka, chlapeckou marodkou a vrátnicí. Další dvě podlaží obývali kluci a dvě nejvyšší pak děvčata. Bydlel jsem ve 3.etáži a jenom kousek od našeho pokoje byl menší kinosál, kde se jednou, až dvakrát týdně pomítaly filmy, většinou hity tehdejší doby.
Byl jsem ve třetím ročníku, když po prázdninách přišli prvňáci. Jedna holka mně padla do oka, oči jsem na ní mohl nechat a tak jsem si po jednom promítání kina dodal kuráž a na chodbě, po ukončení promítání jsem ji požádal o schůzku. Souhlasila a já jsem se rozplýval blahem.
Několikrát jsme se potom sešli, navštívil jsem ji i u ní doma v Přerově, ale náš platonický vztah netrval dlouho. Zůstala mně po ní mimo vzpomínku pouze krásná portrétní fotka, tu jsem ale musel roztrhat na přání mé první manželky, když na ni přišla.
S notnou dávkou nostalgie, jsem Jiřinu, jak se ta dívka jmenovala, navštívil až začátkem 90.let m.s. Z té půlhodiny setkání jsem si odnesl příjemný dojem, že jsem nebyl sám, kdo se na to setkání těšil, ale také jistotu, že nikdo z nás obou od něj nic víc, než tu nostalgickou studentskou vzpomínku neočekával.
Až teprve Lidka, manželka zemřelého spolužáka Fery, mně krásné studentské doby a internát opět připomněla při našem dalším, dlouhém telefonátu. Bydlela totiž s Jiřinou na stejném pokoji, chodily spolu na stavárně do stejné třídy. A jak už to bývá, probírali se tam po večerech také mladé lásky a kluci a od té doby si mě pamatovala.
Lidka si to podržela ve vzpomínkách celých 50 let a připomenula mně to všechno až při té, pro ni nejhorší možné příležitosti, úmrtí jejího manžela, který ostatně na internátu bydlel také.
Malý příběh, který má význam pouze pro jeho aktéry, vzpomínka, která se občerstvila jen díky tomu, že jí předcházela smutná zpráva.
Každý, kdo už něco pamatuje, má jistě ty své. Veselé i smutné, ty, na které občas rád vzpomene, i ty, které by nejraději z paměti navždy vymazal. Vzpomínky, bez kterých by byl život fádní a nezajímavý.
Veselí nad Moravou, 22.listopadu 2022
Autor článku : Vilém Reichsfeld