Před časem mně po obědě zazvonil telefon. Právě jsem se po dobrém obědě pohodlně „uvelebil“ u televize. Ještě jsem nestačil zadřímat, tak jsem z toho hovoru nebyl nakvašený. Byl to kámoš z Prahy, se kterým si pravidelně, alespoň jednou za týden voláme.

„Co děláš?“ zazněla jeho obligátní otázka na úvod. No co, dívám se po obědě na Komisaře Rexe, sdělil jsem mu bezelstně. Na druhé straně se ozval ironický smích.

Tak jsem mu musel vysvětlit, proč se na ten seriál rád dívám. Kromě toho, že je to příjemný a nenáročný relax, při kterém se dobře usíná, mám ještě jeden zásadní důvod. Souvisí s mým duševním rozpoložením, ale hlavně se vzpomínkami.

Vzpomínkami na vídeňskou atmosféru, která tam ještě před 25 lety (kdy se seriál natáčel) vládla, na tu jejich pohodu a „Gemütlichkeit“, na kterou se tak krásně a rádo zvyká, když jí člověk porozumí. Ta tam snad ještě pořád je. Je v genech Vídeňáků již po staletí a to z mentality lidí jen tak nezmizí. A snad ji v Rakousku, alespoň zatím příliš neovlivňuje ani zběsilost okolního světa, který se mílovými kroky řítí kamsi do řiti.

A právě ta vídeňská pohoda a útulnost, založené na konzervatismu jsou v tom „Rexíkovi“ všudypřítomné.

Oni si ti Rakušáci i dnes pořád ještě udržují jakýsi zdravý rozum a nadhled nad neduhy a šílenostmi Západního světa. Skoro bych řekl, že dřív jim podlehneme my, konzervativní Češi s historickou zkušeností prožitků před rokem 1989, než ve své ulitě zapouzdření Rakušané. Dobře jsem ji svého času pochopil, přijal za své a dobře se nám tam žilo. Gemütlich.

Jediné, čemu se Rakušani neubránili, je bohužel příliv imigrantů, kteří se tam nahrnuli, stejně jako do zbytku té slavné západní Evropy. A to už se tam bohužel velice negativně projevuje.

Prostě slušní a pracovití lidé spolu všude slušně vychází, podle hesla „každému to jeho a každému podle jeho zásluh“. Ale kdo přijde a žádá, aby se ostatní přizpůsobili jeho požadavkům a nárokům, nechová se slušně a nepřizpůsobí se, měl by být okamžitě vyveden z iluze a vypakován.

Vzpomínám rád na devadesátá léta v naší zemi. S Vídní jsem se tehdy rozloučil více než v dobrém a přesto, že jsem na ni, okouzlen zdejší porevoluční náladou a dokonalou svobodou trochu zapomněl, musím si dnes sypat popel na hlavu a po loňské, třídenní návštěvě vzhlížet opět s díky k zemi, která nás v roce 1983 tak skvěle přijala a která si i přes všechny projevy aktivistického blouznění Západu zachovala svůj konzervatismus.

​​​​​​​Mám za to, že se nám to krutě vymstí. Válka na Ukrajině jednou skončí. Rusko už celý Západ jenom trápí, ekonomicky a vojensky ždímá a vysiluje, a o tom, jak nebohá Ukrajina dopadne, už nemají jasno jenom ti, kteří se nemohou a nechtějí smířit s realitou. Těm v jejich zoufalství a zlosti zbývají už jenom primitivní urážky pro ty, kteří mají na věc jiný, realistický názor.

Vzpomínám na politické debaty na Hutním projektu na přelomu 70. a 80. let minulého století. My, mladí technici bez zkušeností, jsme tehdy optimisticky tvrdili, že se ten náš socialismus jednou musí podělat. Naši starší kolegové považovali tehdejší stav věcí za jednou pro vždy neměnný, nás považovali za naivní a s laskavým nadhledem moudřejších, nás odkazovali do patřičných mezí. Do deseti let se naše představy, které vycházely z mladistvé naivity, zcela naplnily! Většině z nás, jak pozoruju, když s lidmi mluvím, ten optimismus zůstal doposud. Heslo z prezidentské standarty, se kterým se všichni politici ohání, i když vzápětí lžou, se znova naplní.

Přeju všem, aby se k nám vrátila atmosféra doby komisaře Rexe a s ní i dobré časy pro naši zemi a její lid!

Veselí nad Moravou, 15. srpna 2023

​​​​​​​Autor článku : Vilém Reichsfeld​​​​​​