K těmto vzpomínkám mne inspiroval článek o Led Zeppelin od mého bratra. On měl v té době necelých 18 let, já asi 13. I pro nás puberťáky to přišlo jako blesk z čistého nebe. Byli jsme kluci odkojení Radiem Luxemburg a Beatles, které pouštěli z magneťáku starší kluci po večerech na „naší“ Orelce.

Mně to změnilo úplně život a to hned 4x : Led Zeppelin (Plant, Page, Jones, Bonham), Deep Purple (Blackmore, Gillan, Pace, Lod, Glover), Black Sabbath (Osbourne, Iommi, Butler, Ward) a Uriah Heep (Byron, Hensley, Thain, Kerslake, Box) – okamžitě jsem si tuto hudbu zamiloval a to trvá dodnes – původně nekvalitní kazety, později LP desky a dnes CD – mám všechny relevantní CD od všech čtyřech velikánů – tedy po cca osmé řadové album. A pořád je poslouchám (dnes samozřejmě spoustu další kvalitní hudby, namátkou Pink Floyd, Yes, Jethro Tull, Rush, ELP, Genesis a mnohé další) A pořád i po těch necelých 50ti letech v nich objevuji krásu a čistotu – byť v řádně tvrdém podání!

Každá ze čtyř zmíněných kapel je něčím charakteristická : Led Zeppelin obrovskou virtuozitou všech 4 členů a hned od začátku tvrdostí ( když slyšel jejich 1.LP Geezer Butler a Tony Iommi z Black Sabbath konstatovali, že oni musí být ještě tvrdší), což v podstatě demonstrovali skladbou Black Sabbath z 1.LP a posléze naprosto unikátním 2.albem Paranoid (i když já třeba favorizuji alba“ 4“, Sabbath Bloody Sabbath a Sabotage). Deep Purple – po různých experimentech přišlo album Firebbal , In Rock jakož i Machine Head a další. Charakteristikou je zařazení Hammondek  jako rovnocenného nástroje (John Lord). No a Uriah Heep přišli ve své hudbě s nádhernými baladami a úžasnými mnohavrstevnými vokály. U UH favorizuji LP např. Salisbury nebo Sweet Freedom. Paradoxně, všechny čtyři skupiny mají obrovské hity, které jsou tak ohrané, až jsou upozaděny na úkor všech ostatních. LZ- Stairway To Heaven, DP-Smoke On The Water, BS- Paranoid, UH – Lady In Black a Easy Livin“.

Celá naše parta až do roku 1976 žila touto hudbou, poslouchali jsme ji a vedli „odborné diskuze“. Taková malá perlička, na kterou si vzpomínám : smáli jsme se, že bubeník Bill Ward(Black Sabbath) neumí bubnovat. Bože můj, jak jsme byli hloupí.

V letech 1969-1971 byly v módě úzké manšestrové rifle (všechny barvy), dnes by se řeklo trubky a museli být asi 5 cm nad kotníky. K tomu barevné froté ponožky a kotníčkové bílé tenisky. A taky trička s krátkým rukávem za 16 Kč. Prodávaly se pouze bílé, případně černé, bez jakéhokoliv potisku. Udělali jsme si šablony a sprejem jsme si nastříkali názvy svých favoritů (viz výše) . Později  , v létech 72-76 už převládaly klasické džíny, Wrangler, Lewisky a taky tehdy populární Wildcat. Trička přetrvávala a boty byly nahrazeny tzv. “docentkami“,což byla v podstatě bílá nebo světle béžová lékařská obuv nízká a s kulatou špicí. V chladnějším období samozřejmě bundy „džínsky“ a taky hodně populární kožená saka a jako velká specialita vojenské důstojnické pracovní bundy nebo spíše krátké kabáty. Nesmím taky zapomenout na černé zvonové kalhoty s šíří zvonu až 40 cm. Džíny jsme si společně s Janem „Luke“ Bystřickým vyšperkovali tak, že na zadní kapsu riflí nám moje maminka vyšila znak skupiny Yes. No, byli jsme prostě originální!

V celé této době jsme o víkendech jezdili na „čaje“, namátkou Uh.Ostroh, Kunovice, Míkovice, Vésky, Podolí, Uh.Hradiště, kde hráli Čmeláci, Gong a hlavně Invence, ale taky do Lipova, Velké, Blatnice a jinam na Numeny, Synkopy a Mono). Prioritou bylo, mít každý víkendový den 10 Kč na vstupné a tvrdé sparty. Alkohol obstarali vydělávající kamarádi. Pivo stálo 2,- Kč, deci vína 1-2 Kč, velký rum nebo hořká 4,-Kč.

Legendární byl náš výjezd do Maďarska v roce l975 na koncert Black Sabbath. Jeli jsme ve složení Jan Bystřický, Karel Kyncl, Jiří Šišák, Luboš Šišpera a já. Samozřejmě, že se na tehdejším Nép stadionu nic nekonalo, ani konat nemělo – my jsme si to tak nějak vsugerovali. Nicméně viděli jsme tam v kině Harrisonův „Koncert For Bangladesh“, což ještě u nás nebylo ani náhodou.

Taky byly populární výpravy na festivaly do Brna na velodrom, Pezinok, Jazzové dny v Praze aj.

Z české scény byly úžasné koncerty Blue Effect v sestavě Hladík, Čech, Kůstka a Semelka a taky Progress Organization (později Progres 2), ale taky kvalitní jazzrock Jazz Q ( mj. ještě s Vláďou Padrůňkem), Energit a další.

Celá tato krásná doba bohužel víceméně skončila v roce 1976, kdy většina z nás odešla na vojnu. Po vojně to ještě nějak částečně fungovalo, ale už to nebylo ono.

Považuji za nutné dodat, že celé tato doba spadala  do období tuhé normalizace, kdy jsme všichni měli stejný názor na „bolševika“. Paradoxně nám v našich zálibách a  aktivitách nebylo nijak bráněno. Byl to opravdu bezstarostný život.

Zvažoval jsem zveřejnění jmen všech kamarádů a kamarádek , kteří se tehdy tohoto dění účastnili, ale obávám se, že bych po těch letech na mnohé zapomněl, tak raději nic. Bohužel, někteří z nich již nejsou mezi námi, ale často si na ně vzpomenu.

Pokud to budou přeživší číst, určitě si vzpomenou a poznají se v tom!

Autor článku : Luboš Reichsfeld