Na předminulou volbu prezidenta USA, kterou jsme v naší zeměpisné šířce mohli sledovat, pokud se nepletu v noci z úterý 8., na středu 9. listopadu 2016, jsem si přivstal. Ještě nad ránem páni redaktoři ČT24 ani nepřipouštěli, že by Hillary Clinton mohla volby prohrát. Průzkumy jí k jejich nezastírané radosti přisuzovaly jisté vítězství. Na západních webech už přitom měli zcela jasno, že volby vyhrál Donald Trump.

Z kolika úst různých komentátorů (i těch, kteří lhali až do hořkého konce o té volební noci), bývalých i současných diplomatů a politiků jsem v poslední době slyšel, že Ukrajina už válku vlastně vyhrála. Rusko ji přitom ničí, dře z kůže, oškube ji o území i přístup k moři, a ožebračí ji ještě více, než byla vlastní vinou. Přílivu cizích financí, zboží a teď i válečného materiálu navzdory. Tady přece vůbec nejde o to, kdo tu válku vyhraje (ani mně není jasné, jak se to vlastně pozná - to nám zase sdělí naši moudří politici a média? ), ale o to, kdo z toho co bude mít. A že ztratí úplně všichni, Západ, Rusko a ubohá Ukrajina a její občané nejvíc, to přece musí být jasné každému. Prohráli jsme všichni. 

Kdo z nás si vůbec dovede představit všechny ty útrapy, které lidé na válkou zasaženém území Ukrajiny musí snášet. Nepochybuji o tom, že toto mají Ukrajinci s Rusy společné. Krvácet pro vlast, a vážit si svých obětí pro ni, jako nikdo jiný. I proto je ten konflikt tak nemilosrdný. Každý v něm má své důvody a svou pravdu.

Bezduché řeči, ve kterých je přání otcem myšlenky, to nevyhrály Hillary Clinton, a nevyhrají to ani Ukrajině. Co ale způsobí zcela jistě je to, že lidé se zdravým úsudkem se pouze zatvrdí v pohledu na média, která tak hloupě a neobjektivně referují. Pusť si televizi, otevři noviny, mrkni se na povolené zpravodajské weby. Dva roky z nich čučel Covid, teď jej vystřídala Ukrajina. Když někdo začne tvrdit, a k tomu ještě agresivně, že jenom to, co říká on je pravda, a obviňovat jiné, že pravdu nemají, končí demokracie.

Ptám se, co jsme za národ, co za lidi jej vedou a co za lidi nám referují o dění ve světě, když jim jejich malost a zapšklost nedovolí sdělovat pravdu? Přesto, že se jí zaklínají a věří bláhově tomu, že lidé jsou hloupí a uvěří jim jejich pokrytectví. Včera mně jeden známý vyprávěl, že jeho maminka žije dlouhá léta v Anglii, poblíž Londýna. Teď přijela na návštěvu k synovi do O.N.Vsi a stěžuje si na neobjektivitu naší televize. V Anglii totiž vidí nejen ta Ruská, ale i Ukrajinská zvěrstva, pravila ta žena. Co jsme to jenom za zparchantělý národ, politici a média ?  

Maďaři měli před rokem 1989 socialismus, kterému se tehdy mezi lidmi říkalo „gulášový“. Po strašlivých zkušenostech z roku 1956 se drželi hesla „Kdo není proti nám, je s námi“. Kdo v tehdejší době navštívil tuto zemi zjistil, že je tam socialismus trochu jiný než u nás, kde v praxi taky už moc neplatilo, ale stále se ještě oficiálně razilo heslo „Kdo není s námi, je proti nám“. Malá změna ve stavbě věty a slovosledu, ale velký rozdíl v životě lidí.

Maďaři tehdy mohli vyjet na Západ, drobně podnikat, vlastnit a získávat valuty, bylo tam také více Západního zboží, měli uznávané rockové skupiny Omegu a Lokomotiv GT, a jezdily tam také vystupovat slavné západní kapely. Maďaři měli už v té době atributy toho, čím nás okouzloval Západ a po čem jsme možná i trochu naivně toužili.

Byli jsme nedávno 2 dny v Budapeští, tři dny před jejich parlamentními volbami. Volební kampaň jsme v ulicích příliš nezaznamenali, a už vůbec ne velké formáty. Orbánovu tvář jsem nezahlédl vůbec. Město není tak vyšperkované jako Praha, fasády tam nezáří novotou jako v naší matičce, ale i ta mírná omšelost a nedokonalost má své kouzlo. Na každém kroku je třeba k mání dobré a levné kafe s sebou. Řekl bych, že Maďaři v dnešní pohnuté době volili raději nedokonalou jistotu, než dokonalou nejistotu, abych se vrátil k těm heslům. A myslím, že jejich premiér Orbán dělá správnou politiku pro své občany, jejich klid, bezpečí a blahobyt. Na rozdíl od některých našich politiků, které když člověk poslouchá delší dobu, začne být těžce depresívní a pomýšlí na nepohodu a rozvrat, o který snad usilují.

Nedávno jsem tady zveřejnil článek, ve kterém šlo o udělování ceny města. V podobné rovině odměn za zásluhy je také čestné občanství města. Zjistil jsem to sice v pamětní knize města už dávno, ale vrátil se k tomu až dnes a právě v souvislosti s tou relativitou věcí. Jde o to, že čestným občanem města je také dávno zemřelý, první dělnický prezident a předseda ÚV KSČ Klement Gottwald. Tak teď jsem zvědavý, co s tím uděláme. Sám na to mám zcela jasný názor, ale nechám si jej pro sebe.

A při tom hledání ve starých pamětních knihách města jsem našel také krásnou, trochu tendenční kresbu veselského malíře Josefa „Pepíčka“ Kozumplíka.( * 15.12 1913 - +18. 5 1994) k 10. výročí osvobození města. 

Přeji všem krásný měsíc Máj. Měsíc který přinesl v roce 1945 svobodu, měsíc lásky a snad už také opravdového jara. 

Veselí nad Moravou,  10. května 2022

Autor článku : Vilém Reichsfeld