Kdo si poctu zaslouží a kdo ne!

Už se tady kdysi o Kamenech zmizelých (německy Stolpersteine) psalo.

Zatím jich bylo v našem městě položeno osm. Pět na tř. Národních mučedníků, tři další na Bartolomějském náměstí. Ty se dotýkají naší rodiny, ale pouze její části.

Na malou slavnost u příležitosti jejich položení jsem sice na bratrovo pozvání s celou rodinou rád šel, přesto s nimi mám obecný problém. Sdělil jsem to tehdy, při posezení po položení kamenů v Cafe Ehrenhaft jednomu z hostů z Brna. Ten se mnou v podstatě souhlasil a nebyl prvním, kdo tak učinil. Byl to ovšem ten druh souhlasu, který se neříká moc nahlas, protože co kdyby to slyšel někdo, kdo by to slyšel nerad. Mám pocit, že z kladení Kamenů zmizelých se stal módní trend. Kdo jej nepoloží, zřejmě neuleví svému svědomí a neprokáže správnost chápání krutosti dějin, v tomto případě nacistického Německa. I ty Stolpersteine vymyslel Němec. Nyní, v době, kdy už se zase málem žehná kanónům (předseda vlády Fiala už to po svém učinil) a odpůrcům války internetoví válečníci posměšně říkají „chcimíři“. 

Považuji pokládání Kamenů zmizelých za tendenční produkt doby, která si libuje v odstraňování "nevhodných" pomníků a památníků, v "zapomínání" a přepisování historických událostí na straně jedné, a naopak polidšťování a omlouvání zločinů tam, kde se to nám, nebo našim nynějším přátelům ideologicky hodí. Dnes třeba na Ukrajině. Židům, kteří většinou hynuli v Osvětimi pokládáme kameny, ale kdo Osvětim osvobodil a jejich utrpení ukončil, to se dnes "uvědoměle" ostýcháme a možná i bojíme zmínit. Náš dnešní režim takovou zmínku o Sovětském svazu a jeho Rudé armádě netoleruje! Podobně, jako ten socialistický rád pozapomínal na osvoboditele západních Čech, kterými byli Američané. Tento odporný čecháčkovský syndrom bohužel neodstranila ani sametová revoluce. Je to důkaz nulového sebevědomí tohoto národa, či spíše jeho vedení, je to v jeho malosti, je to v naší povaze! Válčit od parlamentního řečnického pultíku, dehonestovat a urážet lidi s jiným názorem, v tom jsme mistři. 

S těmi kameny mám tento zásadní problém : považuji za pokrytecké, že se pokládají pouze někomu, tedy za prvé naprosto minoritní části všech těch, kteří byli za války zahubeni. Za druhé pak to, že v rámci toho zlomečku zavražděných jde v drtivé většině o židovské oběti holocaustu. Kde jsou ostatní skupiny lidí, které byly za války krutě pronásledovány a vražděny. Kolik kamenů se položilo třeba Cikánům, Svědkům Jehovovým, komunistům, likvidovaným duševně postiženým lidem, všem těm, kteří neměli správnou rasu a těm, kteří cítili potřebu vzepřít se tyranům?: V tomto ohledu mě těší, že ve Veselí se při pokládání kamenů myslelo alespoň částečně i na ně. Třeba na odbojáře.

Že ta zarazická oslava proběhla za minimální pozornosti občanů města a bohužel i zastupitelů, mě už po zkušenostech z doby minulé nepřekvapilo. Nevadilo mně ani to, že v podání přátel vojenské historie, na jejichž popud byla cena města udělena, byl celý akt pojat trochu jako kostýmová inscenace. Důstojnost mu to neubralo.  

U příležitosti zarazické slavnosti, která se konala jako součást 78. výročí osvobození našeho města rumunskými vojáky, kteří tehdy byli součástí Rudé armády (na to by dnes někteří lidé, včetně pana starosty také rádi zapomněli), opět musím upozornit na situaci analogickou s tou, kterou jsem zmínil u Kamenů zmizelých. Někomu se pocty a vzpomínky dostane, jiným ne. 

Nemyslím, že by k tomu, upřít poctu komukoliv z těch, kteří bojovali za svoji zemi v zahraničních armádách byl vážný, či vůbec nějaký důvod. Po té strašné válce tak tomu díky zrůdné ideologii bylo a doplatili na to někteří vojáci jak ze západních, tak i východních armád. Třeba i pozdější československý prezident Ludvík Svoboda, o kterém ještě bude řeč.

Velkým obloukem se dnes novodobí aktivističtí ideologové vrací k formám odsudků z té zmíněné poválečné doby. Všichni bojovníci, hrdinové již zemřeli. V dnešní pokřivené době je potřeba některé z nich alespoň pohanět a zneuctít, jako symbol doby, kterou sice noví ideoví inkvizitoři nenávidí, ale sami si z ní to nejhorší osvojují. 

Při slavnostním udělení Čestného občanství města, v den výročí osvobození našeho města 24.04.2005 Ing. Jaromíru Kašparovi, kterou jsem tehdy v zastoupení starosty předával, jsem mimo jiné, řekl toto : 

„Přes veškeré peripetie a složitost našich poválečných dějin lze konstatovat, že je nám přáno a máme to štěstí, že žijeme již šedesát let v míru a blahobytu. O tom, co je a co s sebou přináší válka, se tak dozvídáme pouze z medií, v pohodlí našich obývacích pokojů. Zkusit si jenom představit, jaké pocity zažívali ti, kteří šli dobrovolně nasadit svůj život za spravedlnost a svobodu je dnes už zřejmě nemožné. Stejně tak, jako představa, že by to měl někdo z nás zkusit na vlastní kůži.

Dovolím si v tento den a při tomto významném jubileu pro naše město, republiku i pana Jaromíra Kašpara alespoň symbolicky vzpomenout a ocenit všechny zdejší vojáky druhé světové války, ať už bojovali na východní či západní frontě, žijící, či již zemřelé.

Myslím, že nejlépe jejich roli vystihují závěrečné věty z knihy „Veselsko“, kapitoly Období okupace a domácí odboj – cituji :

„Přes všechny potíže, které provázely život veselských vojáků v emigraci, je nutné zdůraznit a především ocenit jejich svobodné rozhodnutí, odejít bojovat za hranice a nasadit životy pro obnovení samostatnosti státu. Nebyli ničím vázáni k odchodu do zahraniční armády a rozhodli se na základě svého svědomí a vlasteneckého cítění.

Všichni veselští vojáci své místo v zahraniční armádě našli a svému rodnému městu nad řekou Moravou rozhodně ostudu neudělali, ba právě naopak.“

​​​​​​​Z knihy „Veselsko“ je sestaven i níže přiložený seznam vojáků zahraničních armád a odbojářů, kteří měli k našemu městu vztah. ​​​​​​​

Stálo by za to zvážit, zda by po jeho doplnění a ověření nebylo slušné uctít všechny na společné, prosté pamětní desce umístěné na důstojném místě a splatit tak dluh za jejich příkladné chování v době nejtěžší. ​​​​​​​

Veselí nad Moravou, 2.května 2023

Autor článku : Vilém Reichsfeld