Na vlně lží a nenávisti

I když je to hrozné vraždění v Klánovicích a pár dnů poté v Praze možná pouze ojedinělou výjimkou, která už se tady snad nikdy nebude opakovat, otřásl se mýtus o České republice jako jedné z nejbezpečnějších zemí na světě. Vzápětí se ale na sítích vyrojily náznaky, že to někteří lidé mohou brát jako motivaci pro své budoucí činy.

V návaznosti na tu hrůzu nás ihned provázelo téměř nepřetržité speciální celodenní vysílání ČT24 ve žlutém alarmujícím módu a navazující tiskovky s ministrem vnitra a policejním prezidentem, se stokrát opakovaným a politiky nadužívaným slovním spojením používaným tamtéž oběma pány : „v tuto chvíli“, či „v tuhletu chvíli“ a následné dotazy reportérů z „nejdůležitějších“ médií. 

Nic jiného jsem od novinářů ani nečekal. První, zatím nesmělé náznaky otázek, zda by se neměla změnit legislativa o zbraních, pod kterou si nelze vybavit nic jiného, než že by vlastnictví zbraní mělo být zakázáno, nebo alespoň silně omezeno. A samozřejmě, také od arbitrů všeho, tedy novinářů, hledání jakýchkoliv drobností a záminek směřujících k tomu, zda Policie ČR při zásahu jakkoliv nechybovala.

Následovaly rozbory expertů ze všech možných oborů k tomu, co je, či co by mohlo být důvodem pro tak šílený čin jednotlivce, který se odhodlá být masovým vrahem a zavraždí přitom nejen nevinné oběti, ale také poznamená nadosmrti jejich blízké. 

Policii (a myslím tím zejména ty její příslušníky, které vídáme v ulicích a při zásazích)   považuji za jednu z nejdůvěryhodnějších institucí našeho státu. Spolu s hasiči a zdravotníky je mám ve velké úctě.

Doba netolerance, prosazování jednoho názoru za každou cenu, postihování nepohodlných názorů i jejich nositelů a v poslední době už také otevřené proklamace, že se musíme připravit na válku s Ruskem. Doba, ve které se vytrácí demokracie. Dnes navíc ve spojení s obrovskými ekonomickými chybami vlády vyvolávajícími zbytečnou a nezaslouženou ztrátu životní úrovně občanů české země

Nenávistný prelát s vizáží Belzebuba si ani na nejposvátnějším místě naší země v Katedrále sv.Víta, v přímém přenosu při kázání na zádušní mši za zemřelého knížete neodpustí ostré výpady proti svým nepřátelům a pěje oslavné politické tirády na organizace, které sám považuje za ty nejlepší, i když se o nich jinak dá velmi pochybovat, zejména v době, kdy jejich činy vedou Evropu do propasti bídy a úpadku.

Slova skromnost, uměřenost a pokora se staly vyprázdněnými pojmy, které si oblíbili politici, ačkoli jsou tím posledním, čím se sami řídí.

Doba, ve které se kvůli politickým názorům na Ukrajinu do krve rozhádají dříve soudržné rodiny, navždy a ve zlém se rozchází doživotní kamarádi spojeni třeba událostmi v roce 89, doba, ve které občan znovu pociťuje, že je doporučeno mlčet, nevyjadřovat se k politickému dění a možná se i trochu obávat politické inkvizice, která se tady pomalu zavádí ministerstvem vnitra.

Každý z politiků nám ve svých projevech tvrdí, že se bude zasazovat o zasypávání příkopů názorově rozdělené společnost, ale ve skutečnosti dělá pravý opak. Kdo má jiný názor a týká se to zase hlavně Ukrajiny, je ruský šváb, dezolát, nebo chcimír.

Stále slyšíme o útisku komunistického režimu před rokem 1989 a o tom, jak se tehdy špatně žilo. Každý, kdo jej zažil, sice potvrdí, že to nebyla ideální doba, oficiálně se musela „držet huba a krok“. Tehdejší mládež ale na tu dobu vzpomíná jako na dobu vnitřní svobody, pospolitosti a sounáležitosti (a to včetně většiny těch, kteří zastávali funkce v KSČ a SSM), vzpomíná na dobu, kdy vznikala a hrála se hudba, kterou dnes považujeme za to nejlepší, co v oboru kdy vzniklo. A podobné je to s filmovým i výtvarným uměním. Vzpomíná se na ni jako na dobu, která měla svérázného genia loci, dobu kdy klasické hospody, které již dnes téměř neexistují, plnily funkci lidového parlamentu, a kde si na hubu dávali pozor spíše političtí činovníci aby po ní nedostali, nežli pracující lid, jak se říká. Jistě, nebylo tomu tak vždycky, ale poslední dvě dekády toho režimu jistě. A dovolím si tvrdit, že společnost a zejména pak mládež byla tehdy svým způsobem psychicky otrlá, zdravá a vyrovnaná, i když optimismem možná nehýřila a neviděla před sebou nadějnou budoucnost. Jenže tehdy jsme nic jiného neznali. A poté, sotva jsme pár let ochutnali demokracii, už ji zase pomalu ztrácíme. A bolí to na duši víc, jako stav tehdy, před rokem 1989.

Dnešní mládež žije ideologií klimatické úzkosti a blížící se environmentální apokalypsy, ze které nevidí východisko, ze dvou toalet už si někteří jedinci nemohou vybrat tu správnou, kvůli přepisování dějin mládež žije zahlcena protichůdnými zprávami, se kterými má problém se vypořádat.

Co se asi dnes odehrává v myslích mladých lidí, tedy pokud si vůbec uvědomují dosah toho, co nám sděluje generál Řehka o přípravě na možnou válku? A co si vlastně myslí on o schopnostech a odhodlanosti těch mladých i starších občanů, pokud by měli být mobilizováni? Myslí si snad, že ta válka by byla něco jako mise na Balkánu?

Nebo to říká jenom proto, abychom se utužili v podpoře Ukrajiny?

Proč média trvale buďto lžou, nebo zkreslují vojenskou situaci na Ukrajině? Myslí si snad, že se těmi vojenskými neúspěchy Ukrajiny prolžou, že ono to nakonec nějak dopadne? 

Lež a nenávist se bohužel staly symptomem dnešní doby, a ne každý se s tím dokáže srovnat.

Studenta humanistiky, oboru, který dnes třímá vlajku progresivismu a aktivismu zachvátila nenávist vůči společnosti, která vyústila děsivou tragédií, když obrátil zbraň právě proti svým kamarádům a kolegům. S čím a kým měl problém, se kterým si nevěděl rady? 

Čím se dají vysvětlit jeho slova „Nenávidím svět a chci zanechat co nejvíce bolesti.“ ze sociálních sítí, která tomu hroznému vraždění předcházela?

Veselí nad Moravou, 28.prosince 2023

Autor článku : Vilém Reichsfeld