Poprvé po 30 letech, které uplynuly od první vzpomínky na události 17.listopadu 1989 se nebude toto výročí vzpomínat a oslavovat v ulicích našich měst a vesnic.                                                                                                        Morální devastace věcí společenských i politických zašla tak daleko, že je výpadek letošních vzpomínek zcela příznačný a odpovídá plně pochmurnému klimatu v naší zemi. 

Již oslavy několika posledních výročí naznačily, že povznesený duch a původní tolerance vládnoucí ve společnosti poměrně dlouhou dobu po roce 1989 se vytrácí a dochází k jevu, který by se dal označit za privatizaci tohoto dne, přisvojení si této oslavy demokracie v naší zemi. Privatizátory jsou specifické vrstvy politické reprezentace a jejich příznivci, kteří vidí sami sebe jako ty, kteří pokračují v odkazu revoluce a mají povinnost jej chránit před zneuctěním těmi, kteří si podle nich nezaslouží ani účast na vzpomínkových oslavách.

Oslav se již nemohou bez rizika zúčastnit všichni kdo chtějí, a cítí potřebu vzpomínat na sametovou revoluci v ulicích měst. To mohou pouze lidé se správnými názory a vhodným politickým rodokmenem. Pokud ti vyloučení loni a předloni přece jen přišli, dostalo se jim ze strany privatizátorů demokracie vulgárního pokřikování, urážek a hrozilo jim dokonce fyzické napadení. „Výsostnými“ demokraty byly do odpadkových košů odstraněny také kytice, které si ti, kteří neměli právo na vzpomínku, dovolili položit na památných místech.

Nezaslechl jsem rázného ohrazení se proti takovým praktikám ze strany politiků, kteří byli na oslavách vítáni, či tam dokonce řečnili o demokracii.

Někteří z hlavních aktérů nedávných vzpomínkových oslav 17.listopadu prošli sítem novodobého kádrování a přestože byli členy předlistopadové KSČ, vyučují nás nyní demokracii. Jiní, kteří na ten přemet neměli "pajšl", ale také třeba někteří bývalí chartisté jsou jimi umravňováni a peskováni. Říká se tomu také "chytit vítr"  a funguje to ve všech režimech a ve všech dobách.

Památka listopadových událostí a myslím tím, jak těch z roku 1939, tak těch z roku 1989 se rozpustila a ztratila ve společenské a politické krizi, která postihla celý takzvaný západní svět. 

Příznačná je pro ni skutečnost, že národy, celá společenstva lidí jsou názorově nebývale rozděleny. V USA, které doposud platily za nezpochybnitelnou demokratickou velmoc je národ po nedávných prezidentských volbách rozdělen dokonce tak ostře, že hrozí nepokoje, či dokonce ozbrojené střety.

Důvodem pro letošní absenci masových oslav a vzpomínání na 17.listopad je epidemie, která postihla prakticky celý svět. Je sice do jisté míry populaci ohrožující, ale ve srovnání s historickými pandemiemi (naposled španělskou chřipkou před sto lety) přece jen podstatně mírnější. Její účinky jsou slabší jistě i díky lidskému pokroku a vyspělosti medicíny.

Hodně lidí, ať už jsou to fatalisté, věřící, či pouze lidé, kterým se stav současného světa nelíbí, berou nákazu jako varovně vztyčený prst přírody, někdo možná i moci vyšší. Jako výstrahu, která by měla lidi přivést k úvahám o tom, zda je všechno co podnikají a jak se chovají v souladu s lidským posláním. 

Po létech planého přešlapování naší politické scény, zejména stran opozičních, tedy těch, které samy sebe pasují do role obránců demokratických hodnot, přišel s vrcholící infekcí konečně tak dlouho očekávaný podnět, probouzející je z dlouho trvajícího uhranutí Babišem. Po těch letech ve stínu nenáviděného Andreje konečně přišel moment, kdy se snad může všechno otočit v jejich prospěch.

Kromě ustavičného žárlivého štvaní bez nápadu a programu přichází opozice v době zdravotního postižení národa a finančního propadu vynuceného sanací ztrát hospodářství s inovovanou nosnou myšlenkou politického boje. Už to není pouhý Antibabiš. Zmutoval do nové podoby - Antibabiš1.1. Vylepšení spočívá ve spojování několika slabých, kteří doufají, že oblbnou volební matematiku a odpadne riziko jejich propadu politickým sítem.

V časech zlých pro občanstvo této země, které potřebovalo v první řadě uklidnění a povzbuzení, se o koronavirové deprimující zpravodajské šílenství zasloužila bez výjimky všechna média hlavního proudu v čele s ČT. Stranou nezůstali ani politici opozice, kteří od jara měnili podle potřeby své názory. Jednou, v euforii při zlepšení zdravotní situace volali nedočkavě po rozvolnění, podruhé v depresi při zhoršení výskytu viru a nemocných hýkali, že vše mělo být přece již dávno uzavřeno. I když bylo po jejich, stejně bylo zase vše špatně, pozdě a nedostatečně.  Proč nevyužít stonání lidí a jejich umírání jako příležitost ke špinavým politickým hrám? A tak konečně kápli na podlou metodu, jak koalici v národní epidemické nouzi ubíjet, samozřejmě opět za vydatné pomoci spřízněných médií.

Za necelý rok se mají konat řádné parlamentní volby. Doba je značně nejistá a je pravděpodobné, že i ty proběhnou pod vlivem dnes panující epidemie. K negativistickým hlasům politiků se přidávají všichni ti, kteří se cítí být opatřeními zavedenými proti šíření infekce poškozeni a omezeni. Řada z nich je odmítá, protože nabývají dojmu, že je tím omezována jejich svoboda a demokracie, případně, že opatření nic neřeší a jsou stejně zbytečná. Postrádají totiž komfort, který měli před nástupem infekce, komfort na který byli zvyklí, patřil k jejich způsobu života a nikdo z nich nepočítal s tím, že se vše může přes noc změnit. Nikdo z nich si ani ve snu nepřipouští, že tento stav může trvat ještě dlouho, a může být ještě také daleko, daleko hůř. A nejen kvůli koronavirové infekci.

Je smutné konstatovat, že si plíživou pseudoztrátu svobod uvědomují až při této příležitosti a nedošlo jim to dříve a ze zcela jiných důvodů.

Vzpomeňme dnes alespoň na krásné časy, kdy byl 17. listopad spojen s ideou svobody, demokracie a naděje do budoucnosti, na časy, kdy se to vše dalo optimisticky nasávat plnými doušky z ducha doby. Doby, která již bohužel nevratně pominula. 

Nepřejme si a nedopusťme, aby se ono dnes možná trochu nejisté a někdy rozpačité „Ano, bude líp!“ změnilo na jistotu, že už bude jenom hůř.

Veselí nad Moravou, 17.listopadu 2020

Autor článku : Vilém Reichsfeld