Novinky
Rakovina
V němčině Krebs, v angličtině Cancer. Všude strašlivé slovo, zažité a vnímané většinou lidí téměř jako rozsudek smrti.
Téměř každým otřese v případě, že se ta diagnóza týká přímo jej nebo člena jeho rodiny.
Začátek je téměř vždy stejný. Jdete s potížemi, ale i bez nich na vyšetření a odcházíte, když už ne přímo s touto diagnózou, tak přinejmenším s podezřením na ni, nejistotou, co bude dál, vyhlídkou na bezesné noci a velkým otazníkem, který se teď bude vznášet nad vaším životem.
Při kontrolním CT vyšetření moje plicní lékařka na mém plicním laloku objevila skvrnu o průměru kolem 1,5 centimetru. Když jsem dohledal starší běžné rentgenové snímky, byla při nové znalosti její lokalizace skvrna sice těžko, ale přece dohledatelná i na nich. To mě trochu uklidnilo, kdoví, co to vůbec je, když se nic neděje.
„Uděláme biopsii a odebereme z místa vzorek“, navrhla lékařka a domluvila termín na radiologii.
Na můj dotaz, zda jde o bolestivé vyšetření mně sdělila, že si na to zatím nikdo nestěžoval, ale tak jeden z deseti pacientů přitom utrpí pneumotorax.
Opravdu to nebolelo, ale zřejmě jsem byl právě tím desátým, takže když to hned po odběru tkáně (pod CT) velice šikovným mladým lékařem zjistili na kontrolním CT, vložili mně chirurgicky (v lehké narkóze) do hrudní dutiny drén, kterým se pak týden odsával vzduch
Ležel jsem na chirurgii a parta na pokoji byla dobrá. Před víkendem všechny kromě mě propustili. V pondělí mně měl být drén uzavřen a týdenní procedura odsávání tak měla skončit. Dobré vyhlídky, půjdu domů.
V pondělí před sedmou ráno přišla vizita, asi 6 lidí. Ani nešli dál a zástupce primáře, který ji vedl, mně ode dveří hlásil : „Pane Reichsfelde, ráno volala vaše paní lékařka. Došel rozbor vaší tkáně a je to zhoubný karcinom plic. Dopoledne vás propustíme a další se dozvíte na plicním“. Tak jednoduché to je, když se s tím nedělají okolky. Nijak jinak jsem si případné sdělení této diagnózy nikdy nepředstavoval.
Vcelku v klidu jsem asi hodinu přemýšlel co a jak dál, a pak jsem zavolal manželce a kamarádovi, abych jim oznámil tu neradostnou novinu.
Přenocoval jsem na plicním oddělení. Organizovalo se ještě další vyšetření o víkendu na Žlutém kopci, konzultace s nějakým profesorem v Brně a případná operace plic. Malobuněčný karcinom plic je fakt velký průšvih.
K ponuré náladě (byl začátek července) přispěla obrovská vedra, spálený trávník v zahradě a chmurný výhled na nadcházející víkend.
Ve čtvrtek po ránu jsme s manželkou pili kávu, když zazvonil mobil. Volala lékařka z plicního, která zastupovala tu moji, která měla ten den dovolenou.
„Pane Reichsfelde, dnes přišel druhý rozbor (říká se tomu „čtení“) z Brna (ten první posuzovali na patologii v Kyjově) a podle něj to není malobuněčný karcinom plic, ale folikulární lymfom. Vše, co se plánovalo o víkendu v Brně už jsme zrušili, není to zapotřebí, protože vaše situace se zcela zásadně změnila“.
Dál už to bylo, jinak se to vzhledem k původním chmurným vyhlídkám říct ani nedá, v naprosté pohodě.
Dvě série biologické léčby v hematoonkologické ambulanci FN Brno – Bohunice během asi jednoho roku a skvrna z plic zcela zmizela. Ty návštěvy a čekání na kapačku, či lékařské vyšetření v této ambulanci přivedou každého k pokoře. Těch ambulancí s různým odborným zaměřením je tam snad deset a denně tam projde, odhaduji tak 200 – 300 pacientů s onkologickým onemocněním krve a lymfatického systému. Je toho prostě hodně.
Po první fázi léčby jsem se stavil u obvoďáka. Zůstala ve mně vězet jeho reakce na mé sdělení, že jsem další onkologický pacient. Řekl rozhořčeně něco v tomto smyslu : „Jste banda nezodpovědných blbců. Já vám pořád dokola melduju, že máte překyselené žaludky, vy na to kašlete a potom se divíte!“ Připomínám si to občas a možná je to jedna z několika věcí, kterým se snažím vyhnout a jako laik je od té doby považuji za možné příčiny zhoubných nemocí. Opakem je vyvážená strava, vyhýbání se stresu, alespoň mírný všestranný a užitečný pohyb (tedy pracovní nasazení) a dobrá nálada, pokud je to v dnešní době vůbec možné.
Za těch zhruba deset let od doby, co jsem s tou nemocí udělal zkušenost sám, jsem mluvil s vícero lidmi z okruhu svých známých, kteří do „klubu rakovinářů“ přistoupili rovněž.
Žádný z nich nezemřel, a dá se říct, že v rámci svého věku i prodělané nemoci prospívají a těší se ze života.
Svoji nemoc, o níž je pro některé lidi jen hovořit tabu, se nebáli pojmenovat. Otevřeně, bez emocí a hysterie o ní hovořit. Strach, či obavy má svým způsobem asi každý, ale je také na každém, jak se s ním dokáže vypořádat, protože je to jen přítěž, zhoršující, či spíše dost ovlivňující celkový stav. To považuji za úplně zásadní pro úspěšné zvládnutí této a nejen této nemoci.
Vím ale také o případu, kdy se vše o této nemoci a zdravotním stavu jejího nositele drželo přísně „pod pokličkou“, protože mít tuto nemoc je prý ostuda a člověk se dostane do řečí. Dotyčný již zemřel.
Nemám žádné přehnané nároky, nevyužívám známostí, ani úplatků, ale fungování našeho zdravotnictví, lékaře i sestry si přesto nemohu vynachválit. Zkušenosti jenom pozitivní. Vždy si ale uvědomuji, že i oni jsou jen lidé. S chybami, problémy, starostmi, bolestmi i nemocemi. Stejnými, jako jejich pacienti.
Veselí nad Moravou, 14.května 2024
Autor článku : Vilém Reichsfeld