Takové a podobné výrazy se dnes používají v diskuzích na internetu a na sociálních sítích. Jsou to urážky, které používají primitivové ve snaze, zbavit se své frustrace, hýří jimi lidé, kteří nejsou schopni věcně argumentovat, dusí se nenávistí a nezvládají emoce. Toto mně opravdu není po chuti. Čtu rovněž o RuSSácích, USSácích, a Fašingtonu, nacisté a fašisté jsou dnes podle pisálků, kteří si vylévají svoji nenávist rozlezlí všude na světě. V Rusku, EU i USA.

Hněv „lidu“ odnáší nejen aktéři diskuzí, kterým jsou přisuzovány sympatie k tomu, kterému státnímu útvaru, ale také osoby, které dnešní politickou situaci v očích diskutujících reprezentují. Namátkou : Putler, Pitomio, Bureš na straně jedné, Makrela, Bidet a Lejnová na té druhé. Každý asi ví, koho ti, kteří tyto ubohé zkomoleniny a výrazy používají, mají na mysli. Nejen na sociálních sítích se v zastoupení vede nenávistná občanská válka, boj formou slovních znetvořenin a urážek. Patří k tomu také hloupoučké a dětinské posuzování válečné situace na Ukrajině, které nemá nic společného s realitou a jde o pouhé emoční vyjádření ve smyslu přísloví „Přání otcem myšlenky“. Dětinské a naivní pohledy na tuto válku však v duchu zmíněného přísloví zastává i mnoho politiků, novinářů a komentátorů, pro které je těžké a bolestivé postavit se čelem k neúprosným faktům a poznání, že jejich predikce a zejména přání nevychází a nakonec zkrachují zcela a definitivně. Pravdivé zprávy o skutečném stavu věcí na Ukrajině se lidé nesmí dovědět. Na válečné dění na Ukrajině se svádí naše současné děsivé hospodářské a ekonomické problémy, ceny plynu, elektřiny i ropy, přestože Rusové, jako jejich pro Evropu zásadní a po desítky let spolehliví dodavatelé nic z toho nezdražili. Evropu vedou k ekonomické katastrofě a ožebračení občanů neochvějně a spolehlivě politici třetího řádu. V zájmu jejich jedině správných myšlenek a názorů pro to udělají vše!

Čtu občas i zahraniční diskuze, ale jejich úroveň, byť také moudrostí nepřetékají, je slušná v prezentaci mínění, či názoru.

Co se stalo s českým národem, lidmi, kteří před třiatřiceti lety dali světu skvělý příklad, jak se mění prohnilý řád na nadějný, před třiceti lety pak, jak kultivovaně se dá rozdělit stát, rozejít se a přitom zůstat přáteli. Možná ještě bližšími, než jsme byli před rozchodem. A možná, že právě proto.

Není možné nevnímat a leckdy s pohnutím nevzpomínat, co naše národy, Češi, Moravané, i Slováci vyprodukovali před zmíněnými dějinnými událostmi za kulturní skvosty, ať se to týká literatury, filmové, televizní, či hudební tvorby, během let proklínaného socialismu. Třeba jen té spotřební a lidové úrovně, která byla díky výkonům herců, zpěváků a tvůrců často neplánovaně povýšena a vznikly tak klenoty literární, filmové i hudební tvorby. Vnímáme to tehdy, když se dnes něco z toho náhodou dostane na obrazovky televizorů, či do reproduktorů rádií.

Cíleně to až na výjimky nevyhledávám, ale často žasnu nad tím, co se v naší zemi urodilo za um a krásu, ale také jací to byli interpreti, ať již filmoví, literární, či pěvečtí. Když to srovnám, s tvorbou za posledních třicet let, bohužel, až na malé výjimky si mohu pouze trpce povzdychnout nad její úrovní a kvalitou. Chybí v ní totiž to, co lidi posilovalo za socialismu : optimismus, víra v budoucnost, zkrátka naděje. Ale taky lidské teplo a společenská soudržnost. A že je nám toho už zase zapotřebí! Pokulhávající kvalita kultury je věrným dokladem doby, ve které vzniká. A bohužel nejen u nás, ale i ve světě.

Většina těch skvělých herců a zpěváků činných před rokem 1989 by dnes, až na malé výjimky neprošla kádrovacími procedurami novodobých vykladačů správných názorů. Podepsali Antichartu, nebojovali aktivně proti komunistům, „profitovali“ prý z tehdejšího režimu. Většinou je dnes kádrují ti, kteří tehdy ještě nežili, nebo v té době byli ještě dětmi a vůbec nemají ponětí o tom, jak to tehdy chodilo. A naopak ty, kteří tenkrát režimu odolali a ví, jakým postihům se vystavovali, by ani nenapadlo, dnes někoho moralizovat a soudit. Proto, že byli a zůstali slušnými lidmi.

Vzpomínám, když se v listopadu 1989 buďto na Letné, či někde jinde na velké demonstraci zpívala píseň „Jednou budem dál“.

Tehdy to znělo jako euforické a nadějné očekávání časů nadcházejících, očekávání v době, kdy už snad ani nebylo možné, aby to dopadlo jinak, než se v té písni zpívá : „Jen víru mít, doufat a jít, jednou budem dál, já vím". Zpívá se v ní ale také o míru. 

Kdo z dnešních politiků se jim může alespoň přiblížit?

Byla to tehdy doba, kterou svou obrovskou autoritou ovlivňoval i papež Jan Pavel II. Měl jsem jej tehdy za příliš konzervativního, názor jsem si však časem rád opravil. Dnes je jeho nástupcem v úřadě papež František, který mně svými názory přijde naopak jako příliš liberální a progresivistický.

Musím se s ním ale ztotožnit, a cením si jej za jeho názor na původ ukrajinské krize a důvod války :

Cituji z italských novin CORRIERE DELA SERA :

"Hlavní starostí papeže Bergoglia je, že Putin v brzké době nepřestane. Snaží se zvážit kořeny svého chování, důvody, které ho tlačí do tak brutálního konfliktu. Možná to bylo "štěkání NATO na ruskou bránu", co přimělo Putina rozpoutat invazi na Ukrajinu. "Nemám způsob, jak zjistit, zda byl jeho hněv vyprovokován," "diví se Bergoglio," ale mám podezření, že to bylo možná usnadněno postojem Západu."

Ví snad papež něco, co naši politici a média neví, nebo to jen nechtějí vědět a akceptovat? Každý den slyšíme z médií i úst politiků, jaké dezinformační kampani ze strany Ruska jsme vystavení. Uznám-li tuto argumentaci, a nepochybuji o tom, že tomu tak je, ptám se, proč nás opačné dezinformační kampani a lžím vystavují také naši politici a média. Čím se od Rusů liší, když se v této zemi už zase lže, udává a trestně stíhá "jiný a nevhodný názor" a omezuje se působení médií, která jej šíří. K tomu, aby lidé nahlásili a udávali občany s jiným názorem se na rozdíl od dnešních mocipánů nesnížili ani komunisté.

Říká se, že nejdříve musí být hodně zle, aby zase mohlo být lépe. Podle toho, co právě prožíváme a čeho jsme svědky soudím, že se nacházíme někde pod vrcholem stavu "hodně zle". V malé naději, se jako věčný optimista utěšuji, že "jednou budem dál". Tomu však musí předcházet očista, kterou připomíná i svaté heslo na prezidentské standartě.

Veselí nad Moravou, 14.června 2022

Autor článku : Vilém Reichsfeld