Sedm veselských divů, které zavál čas 1

„Město Veselí nad Moravou přišlo o jeden ze „sedmi divů města“ V sedmdesátých letech minulého století pojmenovali veselští občané sedm staveb, které byly vybudovány a nikdy svému účelu nesloužily, „sedmi divy města“. Patřily sem semafory v centru města, které nikdy neřídily dopravu, komín, z něhož se nikdy nekouřilo, lávka přes nádraží, která spojovala ulici Národních mučedníků a Kollárovu, ale nechodilo se přes ni, socha Klementa Gottwalda, která na svůj podstavec nikdy nedoputovala, kino, v němž se nepromítalo, koupaliště, ve kterém se nekoupalo a hřbitov, kde se nikdy nepohřbívalo, jelikož po jeho vybudování se zjistilo, že je tam spodní voda. A právě tento poslední „sedmý div města“ byl v únoru roku 2007 zlikvidován a v průběhu dvou let by na jeho místě měla být drtička betonových sutí a stavební dvůr“.

Tolik se dozvídáme z jedné, z pouhých dvou zmínek, které lze o tomto pozapomenutém místním fenoménu vyhledat z internetu.

To vylučovací slovo „nikdy“, které, které je u každého z oněch sedmi „divů“ je nadsázka. Všechny stavby, či zařízení (až na ten hřbitov) totiž nakonec svému účelu jistou dobu sloužily, či dokonce dobře slouží dodnes. Jen se kolem nich vyskytly problémy a komplikace, které ovlivnily jejich provoz, dokončení, nebo životnost. Tento článek by do historie těch sedmi divů rád vnesl trochu osvěty, pokud se vůbec po těch letech dají dohledat data a fakta.

Koho vlastně dnes ještě zajímá, co to těch sedm „divů“ vlastně bylo a co se událo, aby se o nich mohlo takto mluvit? Přesto považuji za důležité, abych se pokusil toto docela zajímavé téma aspoň trochu zmapovat a snad do něj přinést i něco nového.

Opět přitom narážím na problém, který už se objevil i u témat jiných, totiž ten, že buďto zcela chybí, nebo je velmi málo dokladového materiálu, zejména fotografického. Uběhlo čtyřicet, padesát let a je obtížné sehnat dokumentační obrazový materiál (pokud tedy vůbec kdy existoval).

Od toho nejstaršího „divu“, zakladatele celé „sedmičky“za který považuji křižovatky osazené semafory jsem nenašel žádný doklad písemný, ani obrazový.

Veselský div č.1 : Semafory, které neřídily dopravu (spíše způsobovaly chaos)

Někdy začátkem osmdesátých let se objevily semafory na křižovatkách silnic I/54 a I/55. V našem městě jsou křižovatky na tahu Hodonín - Uherské Hradiště velmi blízko sebe. Jednalo se o klasické semafory se třemi světly pod sebou, upevněné na krakorci. Intervaly spínání byly pevně určené, děj se co děj, bez ohledu na konkrétní situaci. 

Problém byl v tom, že na hlavním tahu se rozsvítila zelená a na další křižovatce se zelená ještě nerozsvítila – semafory totiž nebyly synchronizované. Prostor mezi křižovatkami se ihned zaplnil a úsek před první křižovatkou se ještě ani zdaleka nevyprázdnil, i když ještě svítila zelená.  Pokud bylo více aut od Bzence či od Blatnice, tvořily se kolony i na vedlejších silnicích. 

Červená nebo zelená svítily i pro chodce. Pokud měl chodec zelenou na přechodu, mohl jít, ale ohrožovalo ho  vozidlo z vedlejší silnice, které mělo také zelenou. Zmiňovaný krátký úsek též začínal a končil řízenými přechody u Městského úřadu a u klenotnictví. Domnívám se, že tento způsob řízení dopravy nefungoval ani dva měsíce a semafory pak nenávratně zmizely. Experiment se nevydařil.

Autorem tohoto textu je MUDr.Jiljí Minařík, který bydlí na jedné z křižovatek a možná i proto mu zůstala vzpomínka na tehdejší dopravní „vymoženost“.     

Jak již bylo řečeno, fotografie křižovatek se semafory není k dispozici, proto přidávám alespoň jinou, která dokumentuje charakter středu města v době, kdy byly semafory instalovány. Sobotní akce "Z", sloužily také ke zkrášlování vzhledu města

Veselský div č.2 : Hřbitov, na kterém se nikdy nepohřbívalo

Jedna z prvních zmínek o vybudování nového hřbitova ve Veselí nad Moravou pochází z roku 1966. Hřbitov však tehdy nebyl krajem zařazen do staveb 4.pětiletky, jak bylo požadováno. Ve zdůvodnění se sděluje, že "hřbitov je mrtvá investice pro národní hospodářtví" a doporučuje se, řešit pohřbívání jiným způsobem. Členové MěNV s tímto nesouhlasí a zřejmě i proto se hřbitov staví na vlastní náklady. 

Zápis v Pamětní knize města z roku 1970, strana 12 : …Dále vytyčuje (odbor výstavby ONV) stavební úkoly roku 1970 : následuje výčet různých úkolů a poslední z nich : "...nový hřbitov. OSP odmítl zahájení stavby, že nemají cihly. Členové rady nesouhlasí s návrhem ONV, aby se k oplocení hřbitova použilo náhradního materiálu.“

Další zápis v Pamětní knize města z roku 1972 sděluje : "Investorem je Měst.NV, dodavatelem Okresní stavební podnik Veselí, investiční náklad 1.400.000 Kčs. Dosud se prostavělo : v roce 1970 - 216.000 Kčs, v roce 1971 - 700.000 Kčs, zbýva ještě prostavět 484.000 Kčs. Na obřadní síň se zpracovává projektový úkol, podle něhož bude náklad asi 890.000 Kčs".

Z jakého materiálu byly nakonec dlouhé a úzké objekty tzv. nového hřbitova postaveny není známo. Podstatné je, že nebyly nikdy zcela dokončeny, nebyla postavena ani obřadní síň a z plánovaného záměru pohřbívat na této ploše o rozměru zhruba 0,9 hektaru nakonec zcela sešlo.

Důvodem byla vysoká hladina spodní vody, která pohřbívání vylučuje. K jejímu zvýšení došlo údajně kvůli vodohospodářským melioracím zemědělských pozemků v blízkosti tohoto areálu.

Vzhledem k tomu, že se areál nachází na místě od města dosti vzdáleném od města a plocha zamýšleného hřbitova byla od silnice kryta řadou objektů zabraňujících pohledu dovnitř, „objevili“ kreativní Veselané místo, kde lze odkládat ve velkém stavební suť, starý nábytek a vše nepotřebné. Jakoby tak předurčili konečný způsob využití objektu.

Vlevo : zpráva z února 2007 sdělující, že ostudný  stav, ve kterém tento areál byl, se chýlí ke konci

Dva snímky dokumentující ruinu původních staveb, které nikdy nedošly svému využití

Byl jsem někdy v roce 2006 několikrát na návštěvě v „bytečku“ pánů Tomance a Kristoně, kteří se po svém zařídili v jedné sekci opuštěné, v té době již zcela devastované protáhlé jednotraktové stavby, lemující po celé délce hřbitova silnici do Blatnice. Bylo sice sychravý podzim, ale velký, ze starých kusů nábytku zařízený prostor i s kuchyňským koutem jim poskytoval docela útulné ubytování. Sice bez všech médií, ale teplo ze dřeva bylo velice příjemné.

Bylo to nedlouho předtím, než se museli „vystěhovat“, protože se schylovalo ke změně majitele pozemků a záměru vybudovat na něm podnik stavební společnosti, m.j také pro recyklaci sutě, betonu a jiných sypkých materiálů.

Historickou zajímavostí starou více než jedno století je pohlednice zaslaná příslušníkem Československých legií v Itálii z Veselí nad Moravou do Prahy. Kulaté upravené razítko (rakouský název města byl vylámán) Veselí nad Moravou 26.XII.18, a červené razítko „Od Československých Legií, poštovného prosto„. Jednotka byla ve Veselí nad Moravou utábořena na vyvýšeném místě, kde se dnes nachází recyklační areál. Tato informace pochází od pana Zdeňka Procházky (+ 2001), který měl velké znalosti týkající se legionářů I.světové války a rovněž odboje za II.světové války.

Na hřbitově měli svůj provizorní tábor také vojáci české armády, kteří ve Veselí pomáhali při povodních v roce 1997. Nadmořská výška je zde 200m n.m.

Sídlo stavební firmy a recyklační závod. Jejímu majiteli, ochotnému panu Robertovi Přibylovi děkuji za poskytnutí dokumentačního materiálu.

Veselský div č.3 : Lávka přes železnici, po které se léta nechodilo

Skvělý nápad, o jehož realizaci se zásadně zasloužil  třetí ředitel JTT Vladislav Brychlec, který ji považoval za své prestižní dílo. Šlo mu zejména o zkrácení cesty do podniku lidem, kteří do Veselí přicestovali vlakem či autobusem a jejich spoj končil u, či na nádraží. S přípravou a posléze stavbou lávky se započalo v roce 1968, v roce 1972 byla předána do provozu veřejnosti. Náklady činily 3 miliony korun, což byly tehdy velké peníze.

Snímek z Pamětní knihy, rok 1966, bilance činnosti JTT  

Po předání hotové lávky se o ocelovou konstrukci bohužel nikdo nestaral, neprocházela revizemi a došlo ke zkorodování konstrukčních spojů, které nebyly pravidelně udržovány v agresívním prostředí tehdy ještě převážně parních kouřících lokomotiv, které pod ní jezdily. Vzhledem k tomu, že nosná konstrukce lávky vykazovala vážné statické závady, bylo její používání drážním úřadem v roce 1976? zakázáno a po šesti letech její existence byla v roce 1978 demontována. Lávka byla široká kolem 2,5 metrů, celková délka činila asi 190 metrů. Její podlaha se nacházela kolem 8 metrů nad úrovní nástupišť (asi 9 metrů nad úrovní přednádražního prostoru). Na obou stranách byla zakončena čtyřramennými schodišti.

Úsek od nádraží přes mostní podchod podél silnice I/54 (podchod u Kauflandu tehdy nešlo využít, byl součástí areálu UP závodů ) měřil asi 1200 metrů. Stejný cesta zkrácená lávkou měřila asi 400 metrů. Úspora 800 metrů už tedy stála za stavbu této lávky, která navíc nesloužila jen zaměstnancům železáren, ale také občanům, kteří měli poblíž bydliště.

Po roce 2000 byly úvahy o obdobném zkrácení této cesty pro chodce i cyklisty oživeny. Zvažovala se výstavba podchodu pod všemi kolejemi železniční stanice navazující na stávající podzemní příchod k nástupištím. Zůstalo však pouze u myšlenky, zejména vzhledem k nákladům na toto dílo.

Vlevo: situace vedení lávky.  Dva snímky dokumentující její konstrukci

Pokračování 2.díl


Ve Veselí nad Moravou, 18.srpna  2020

Autor článku : Vilém Reichsfeld