Buší do nás. Buší ráno, v poledne i večer. Tím bušením myslím manipulaci i  přímé lži vycházející z médií.

Jakou motivaci a důvody může mít současná revize původců vzniku druhé světové války z úst některých českých politiků a médií, v čele s Českou televizí? Proč o tom všichni 30 let mlčeli a teprve nyní, na něčí povel odhalují "pravdu"? Nacistické Německo a Sovětský svaz byli původci II.světové války, zní z jejich strany. Příští rok to už bude znít možná takto : "Sovětský svaz a Německo jsou původci II.světové války". Dále již nechci předpovídat.

Německý ministr zahraničí Heiko Maas k tomu v rozhovoru pro Der Spiegel říká : „ Za druhou světovou válku a holocaust je odpovědné pouze Německo. Kdokoli o tom vznáší pochybnosti a tlačí ostatní národy do role pachatele, způsobí obětem nespravedlnost“. Potřebuje to ještě další komentář? 

Tím bušením míním vnucování názorů, které bychom měli od médií převzít a považovat je za jediné správné. Jsou ale také média, která  vyjadřují názor jiný, nechávají prostor k tomu, aby si čtenář, či posluchač formoval názor sám. V poučkách o tom, co si máme představit pod pojmem demokracie se tomu říká pluralita názorů. Dnes se o ní nemluví a je jaksi nepatřičná. V demokracii, kterou reálně prožíváme se médiím s jiným názorem slušně říká alternativní weby, méně kulantně pak dezinformační weby a zcela hanlivě pak fakemédia, která úmyslně šíří dezinformace či hoaxy, za účelem ovlivnit a zmanipulovat příjemce informací. Kdo rozhoduje o tom, co je co?

Ovlivnit a zmanipulovat příjemce, to je mantra všech médií a jediný rozdíl mezi těmi správnými (kladnými, pravdivými) a nesprávnými (lživými) je ten, že ta správná a „pravdivá“ média si osobují vynášet kritiku, soudy a hodnocení o těch, která jim oponují. Rádi by je cenzurovali, nebo jim zabránili v publikování.

Ale uznávat jen ta média „pravdivá“, a myslet si, že je to známka demokracie není namístě. Lidi totiž říkají, že demokracie je jinde (tady parafrázuji slova písně skupiny Visací zámek Známka punku)

A mají pravdu. Vyberou si pro sebe správně a utvoří si názor podle svého přesvědčení. Stále to slyšíme od skupiny novinářů, kterým se zoufale nedaří pozitivně ovlivňovat preference těch "správných" politických stran a hnutí – chybí nám kritické myšlení, správný názor. Dříve se tomu říkalo socialistické přesvědčení na bázi marxisticko-leninských poznatků a dialektického materialismu.

Náhoda tomu chtěla, že Česká televize prezentovala na prvním kanále o dvou po sobě jdoucích nedělích (26.dubna a 3.května) dva pořady, ve kterých jako z udělání figurovalo a hlavní roli hrálo jméno Moravec. Polední vysílání OVM 3.5.2020 oslavilo 15 let působení Václava Moravce v tomto publicistickém pořadu, večerní dvojdílný film „Anatomie zrady“ pak podle mého názoru velice výstižně a poutavě dokumentoval zhruba pětileté působení Emanuela Moravce v době Druhé republiky a posléze Protektorátu Čechy a Morava, který vlastní rukou ukončil svůj nešťastný život v bezvýchodné situaci v den, kdy začalo povstání proti Němcům v Praze, tedy 5.května.1945

Nechci podrobně srovnávat a rozebírat působení obou protagonistů, jedno ale mají mimo příjmení oba zajisté společné. V různě dlouhých obdobích, a také jiných historických souvislostech dokumentují, co se stane s původně zásadovými a charakterními lidmi nadanými navíc duchem skvělého vyjadřování působících na lidi. Co se s nimi stane, když omámeni mocí slova a pocitem vlastní geniality podlehnou pokušení ovlivňovat ze své pozice politiku. Nemám vůbec problém toto srovnání použít, protože to, co se stalo za těch patnáct let z původně brilantního a sympatického Václava Moravce, se dá nazvat pouze úpadkem. Úpadkem a selháním novináře, který zradil svoji profesi. Z člověka, který původně alespoň budil dojem nestrannosti se propracoval až k vedoucímu propagátorovi myšlenek, které osobně zastává, nebo dokonce z něčí vůle zastávat má. Na to však nemá při výkonu svého povolání právo, stejně tak, jako jeho soudruzi a soudružky ve veřejnoprávním zpravodajství ČT24. 

Nemá smysl vypočítávat zde jeho (jejich) profesionální prohřešky, za všechny jen úlet právě v OVM onoho 3.května 2020, týkající se přítomnosti ruského vraha s flakonem ricinu, který má na mušce tři pražské starosty, kteří se před ním musí skrývat a policie je musí chránit. Žádná fakta, pouze fabulace bez důkazů a mediální manipulace nemající obdoby. Účel byl jenom jeden. Zahnat do kouta komunistu Filipa, který po faktech a vyšetření volal. Komunista a Rusko přece patří do jednoho pytle, tak šup tam s ním. Skákat dotazovanému do řeči, nenechat jej domluvit a umožnit mu snad vyřknout něco pro redaktora nepříjemného? Oponovat mu, když on je přece tou hlavní osobou, středobodem nedělního poledne v televizi? Odporné představení dnešní padlé a podlé žurnalistiky v médiu, které si musíme platit i s jeho novodobým inkvizitorem Václavem Moravcem. ​​​​​​​Možná by tomu pořadu o nedělním polední slušel spíše název OOVM (Otázky a odpovědi Václava Moravce).

Rober Hochner  + 2001

Již poněkolikáté se tady vracím k mým zkušenostem a postřehům z doby, kdy jsem i s rodinou pobýval v Rakousku. Nikdy jsem ani trochu nelitoval toho, že jsem se vrátil zpět na Moravu, má to více důvodů. Dva hlavní : mám to tady moc rád a jsem rád, že jsem (doufám) mohl zpříjemnit poslední léta mých rodičů, být s nimi a posloužit jim. 

Měl jsem ale téměř stejně rád i Vídeň a Rakousko, které nás přijaly za své občany. Byla to ovšem bohužel, také jiná doba. Krásné roky vnímání kultivované a vyspělé demokracie. Bohužel i v Rakousku vzalo mnoho věcí, které tu krásnou atmosféru tvořily za své.

Můj tatínek tady již dávno před revolucí měl na televizi naladěnu „Vídeň“, jejíž sledování kombinoval s rádiovou stanicí BBC, kterou poslouchal na malém tranzistoráčku Panasonic po nocích, kdy nemohl spát. Považoval obě média za etalony kvalitního zpravodajství.

Tehdy jsem těm zprávám nerozuměl a zajímaly nás především krásné západní reklamy na nedostupné, pro nás luxusní výrobky. Když jsem rakouským zprávám porozuměl a zjistil, že ty "krásné" reklamy jsou vlastně většinou hloupé, poznal jsem časem také, jak může a zřejmě i má vypadat solidní a kultivované zpravodajství. Jeho všemi vysoce ceněným představitelem, k tomu snad předurčeným byl sympatický, zjevem i hlasem příjemný Robert Hochner, který dlouhodobě pravidelně komentoval na rakouské „dvojce“ zprávy "Zeit im Bild". Když se na přelomu tisíciletí přestal objevovat na televizních obrazovkách a bylo zveřejněno, že trpí rakovinou, prožívala to s ním většina Rakouska. Když potom v červnu 2001 zemřel, odešla legenda zpravodajské kvality, příjemného a sympatického vystupování. Zemřel výsostný novinářský profesionál, k jehož poctě po něm byla pojmenována místa ve Vídni.

Jak potom ve srovnání s takovým člověkem mohou vypadat naši samolibí, namyšlení a někdy, když nemohou dosáhnou svého, také zlí a agresívní redaktoři? Pojmenuje po nich někdo ulici, nebo park? Bude si je snad někdo pamatovat? 

Musí být strašně demotivující a ubíjející, když veškerá investovaná energie, finance i čas, které redaktoři i novináři investují do toho mediálního bušení, které zmiňuji na začátku přichází vniveč a kýžené vzestupy preferencí spřátelených politických stran se nejenže nekonají, ale dokonce naopak klesají.

Jak říká starý lišák a pragmatik Ivo Rittig : „Zoufalí lidé dělají zoufalé věci“. Výkon Václava Moravce o nedělním poledni 3.května 2020 to jen potvrdil.

Ve Veselí nad Moravou, 12.května 2020

Autor článku : Vilém Reichsfeld