Stará Všeobecná nemocnice v 9. vídeňském okrese sloužila svému účelu dobře více než 200 let. S mou bývalou ženou jsme se s ní seznámili vlastně až na samém konci jejího původního účelu, koncem 80.let minulého století.

A seznámení to věru nebylo právě veselé. Moje tehdejší žena trpěla celý život chronickým zánětem obličejových dutin a její obtíže dospěly tak daleko, že byla odeslána k chirurgickému zákroku právě do tohoto zdravotního zařízení. Snímky jejích dutin vypadaly příšerně. Na jedné straně obličeje převládaly odstíny barvy bílé a šedé, na druhé šedé až černé. Pro laika pohled děsivý, lékařům ale ten zánět zřejmě zase tak zlý nepřipadal. Absolvoval jsem s ní před samotnou operací několik vyšetření na oddělení obličejové a čelistní chirurgie této fakultní nemocnice.

Už na první pohled vypadaly prostory dosluhujícího, stavebně i dispozičně dávno zaostalého nemocničního zařízení dost tristně. A o to více to bylo možné vnímat právě ve spojení s již zmíněným oddělením obličejové a čelistní chirurgie. Na žádném nemocničním oddělení nepoznáte důvod hospitalizace tak jednoznačně a většinou i děsivě, jako právě na oddělení zmíněném. Nemoci, jejich následky i úrazy většinou milosrdně skryje nemocniční župan a pyžamo. Na tomto oddělení se však skrýt nedá nic. Nejrůznější znetvoření hlavy i obličeje vrozené, hrůzné následky nehod, úrazů a zhoubných onemocnění. Vše v koncentrovaném množství specializovaného fakultního pracoviště, navíc v dávno nevyhovujících prostorách. Vzpomínám si, že jsem na chodbě, kde jsem na lavici čekal, až bude moje žena vyšetřena, sledoval v její zadní části fotografování znetvořenin nějakého pacienta, zřejmě dokumentování pro studijní účely. Nebyla to žádná náhoda, pro tyto účely tam bylo instalováno křeslo podobné zubařskému a další příslušenství.

Takové věci vzápětí nezapomenete. Naopak, vryjí se vám do paměti, abyste  si je čas od času připomněli a v pokoře děkovali Bohu, že právě vy nejste ten případ z obličejové a čelistní chirurgie velkého špitálu.

Působivé barokní ztvárnění Nejsvětější Trojice nad vstupem do kostela 

Možná shodou okolností a možná také ne, když to domýšlím, je v ulici Alserstrasse, prakticky naproti vchodu do dnes již bývalé Všeobecné nemocnice kostel Nejsvětější Trojice, jehož součástí je také kaple Svatého Antonína.

Nevím už, co nás na tom kostele, který jsme tehdy „objevili“, tak zaujalo. Asi byl po ruce u toho špitálu a cítili jsme potřebu, po těch zážitcích a také před nadcházející operací, která vyvolávala obavy, najít útěchu a přímluvu.

A tak jsme tehdy, a od té doby ještě několikrát ten kostel Nejsvětější Trojice při procházkách navštívili. Měli jsme to k němu z domu necelý kilometr, cítili jsme potřebu tam zajít a snad nás to tam i něčím přitahovalo.

Nevím, jestli má ten kostel nějaký zvláštní význam, ale předpokládám, že je jak svou blízkostí ke špitálu, tak i tím, komu je zasvěcen předurčen k tomu, co jsme v něm hned při první návštěvě objevili, něco, co jsem nikdy předtím neviděl.

Každý kostel je místem proseb i díků věřících a někdy také nevěřících, kteří jej objeví v nouzi nejvyšší. Proseb v situacích, kdy už se zdá být vše ztraceno, kdy už nic nespraví moc, peníze, ani známosti, kdy už nezbývá nic jiného, než úpěnlivá prosba, modlitba a víra, že dojde k obratu, že Bůh pomůže. A naopak díků, když jsou prosby vyslyšeny.

V kostele samotném byly zkraje velké kovové stupňovité stojany, ve kterých hořelo množství tenkých svíček, které zapalovali jeho návštěvníci. Ale to, co na mě udělalo ten hluboký dojem, co na mě tak zapůsobilo, se nenacházelo v kostele samotném.

Bylo to obrovské množství mramorových a kamenných tabulek s vyjádřením díků za pomoc, které zcela zaplňovaly zdi přilehlých chodeb.

Pár týdnů po úspěšné operaci mé tehdejší manželky jsem potkal v supermarketu primáře oddělení obličejové a čelistní chirurgie, kde ji operovali. Vysekl jsem mu pochvalu a spokojenost s tím, jak vše dopadlo. Poděkoval a pouze lakonicky konstatoval "jo, pan doktor Backer je dobrý operatér".

Do té Všeobecné nemocnice jsem se pak podíval ještě jednou, myslím, že to bylo v létě, roku 1991. Měl jsem v projekční kanceláři, kde jsem byl zaměstnán kolegu z Bulharska. Jméno mu jeho maminka, obdivovatelka Marie Curie-Skoldovské údajně dala po jí objeveném chemickém prvku. Jmenoval se Radium Patorčev, ale pro nás to byl Radim. Jeho syn se oženil s jednou dívkou z Veselí, dcerou dnes již zemřelého zubaře. Radim náhle těžce onemocněl a říkalo se, že to s ním nemusí dopadnout dobře. Navštívil jsem jej tam pak v době, kdy už jeho prognóza vypadala lépe a pak se také brzy do práce vrátil. Krátce poté se celý špitál přestěhoval do zcela nového obřího areálu AKH.

Když jsem psal tuto vzpomínku, napadlo mně najednou s obavou podívat se, jestli je ten kostel ještě běžně přes den otevřen pro veřejnost, stejně jako tehdy, před třiceti lety. Rok 2020 nebyl pro Vídeňáky zvláště příznivý a kostely tam na rozdíl od doby, kdy jsme tam žili mají dost nepřátel. Tak jsem se podíval, a díky Bohu  je. Snad tedy ještě není tak zle.

Pokud pojedete do Vídně a zbude vám čas, nahlédněte tam.

Všem čtenářům těchto webových stránek přeji, aby se pro Vás vánoční dny staly oslavou střídmosti, klidu a pokory. Aby jste je prožili uprostřed svých rodin ve zdraví, a mohli pak následně společně vykročit do nového roku s vírou, že k nám bude vlídnější, než rok právě končící.

Pokojné svátky všem!

Veselí nad Moravou, Vánoce 2020 

Autor článku : Vilém Reichsfeld