Novinky
Vojtěch Bublák - rozjezd v nové zemi 1
Druhy den jsem už kreslil naplno. Jak dlouho ? Asi 3 roky,než byla dálnice na Nürnberg hotova. Konto se mně prohýbalo a já brblal. Několikrát jsem navštívil moji Sparda-Bank. Přišla slečna a ptala se „Kolik zase potřebujete pane Bubláku?“ Stovku vám můžu dát, víc ne. Máte tak velké výdaje? Musel jsem kápnout božskou: Od 700 brutto minus 150 daně minus 100 nemocenská minus 50 důchod. K tomu přijdou 300 Kindergeld (dětské přídavky) a 200 platím nájem za jednu velkou cimru, a jíst chceme také ještě. Vy musíte něco udělat, řekla mně, takhle to nejde! Vyprávěl jsem jí, že čekám na poštu z Mnichova, a že brzy pojedeme do USA. Začala na mě mluvit anglicky a já nechápal proč? Po chvíli rozpaků jsem se přiznal, že jsem jí nic nerozuměl. Byla Američanka a chtěla mně jen pomoct. Doma jsem se styděl to vyprávět.
Večer před spaním jsem z okna viděl VW-Bus na druhé straně ulice, jak vykládá balíky novin. Vylítnul jsem ven a za nim. Nebylo to jednoduché, ho dohonit. Až na Königstrasse jsem se ho zeptal, odkud jede. Vysvětlil mně, že rozváží od novinové centrály balíky, co si kiosky přes den objednaly. "Sedni si, já tam musím teď stejně jet." Asi v druhé ulici projel průjezdem velkého domu. Viděl jsem silně osvětlenou halu, kde stálo u běžícího pásu asi 30 mladých lidi v mém věku, kteří podle objednávky novin a časopisů s velkou rychlostí vše dávali na pás a po stisku knoflíku bylo vše sešněrováno a transportováno dál, do druhé haly. Stál jsem tam jako u zjevení. Oslovil mně někdo, podle pracovního pláště to byl šéf haly. Ty nemáš co dělat? Pojď se mnou, já tě potřebuji na pás číslo 40.
Vysvětlil mně co mám dělat, pás se rozjel a já se začal potit. Ráno v 6 hod. padla. Poklepal mně na rameno a řekl „ gut, gut, přijdeš večer? Ale přesně ve 22 hod! O půl noci je svačina, nebudeš mít hlad!“ Moje žena mně v 7 hod ráno přivítala, napůl s pláčem, jestli se mně něco nestalo. Celou noc chudák nespala. "Uvař mně plnou konev kafe bitte, já musím na Atobahnamt, kreslit!" řekl jsem jí. Můj měsíční plat byl najednou dvojnásobný, měl jsem o pár stovek víc. Co mně chybělo, byl spánek. Lehl jsem si po večeři, po 18.hod. Děti byly zticha, koukaly na televizi. Měl jsem pro ně asi půl hodiny čas, pro ženu zbyla sobota. Jeli jsme nakoupit a plánovali krátkou dovolenou. Jeden taxikář mně nabídl jeho Opel-Kapitan, za 3 stovky. Nějak se nám to začalo i líbit, vyjeli jsme za město a do okolí. V sobotu jsem seděl s naším školákem a dělali jsme spolu jeho domácí úkoly. Trochu jsem se přitom i sám naučil Za pár měsíců se mně začaly silně třást ruce.
Naše paní doktorka si mně vyslechla, jak je to s mým spánkem. Zakázala mně okamžitě dál ponocovat v novinové centrále. Po dvou týdnech jsem mohl jít zase do práce. Čekali už na mě. Osobní oddělení chtělo vědět, co jsem studoval a jestli jsem s tím něco dělal. Dostal jsem termíny na zemském ministerstvu školství. Mám stěstí, řekl mně ten úředník, Zlínská stavební průmyslová škola byla založena za Batě, jako stavitelská vyšší škola a uznáme vám ji jako rovnocennou s místní. Bau-Ing-Schule, také 4 roky. Kdybyste chodil na průmyslovku například do Vsetína, uznáni byste nedostal. Váš titul je s okamžitou platností Bau-Ing. Osobní oddělení zajásalo. Mám se zítra představit u ředitele stavební správy a vše
ostatní si domluvit s ním. Dostal jsem tam nové úkoly, budu stavbyvedoucí na několika mostech na nové dálnici směrem na Singen/Zurich. Hurra! A plat? Nejméně tří, až čtyřnásobek. Hurra! Doma to vyprávím ženě, všechno skoro k nevíře! Ach, tady přišel i dopis. Z Mnichova, máme přijet všichni do Frankfurtu, na americkou ambasádu. Termín bude sdělen. Posílají i peníze na cestu a pro děti na zimu. Je to možné? To je dnes jako krásný svátek děti, brzy jedem do Frankfurtu na výlet!
Veselí nad Moravou, 23.srpna 2022
Z e-mailů pana Vojtěcha Bubláka upravil Vilém Reichsfeld