První dva díly tohoto poněkud smutného seriálu článků spadají tématicky spíše pod téma vzhled města. Proto, že se našeho města, jeho historie, architektury a jejích prvků bezprostředně týkají.

Je v nich obsaženo postesknutí, ale i smutek pramenící z toho, jak se chováme k tomu, co tady vytvořili technici, umělci, řemeslníci a dělníci před rokem 1989, rokem, který sice právem oslavujeme jako rok „sametové revoluce“ a počátek demokratického rozvoje naší země, ale také rokem, který bohužel, ve své euforii pohřbil a zatratil mnoho užitečných a dobrých věcí, které vytvořili, a o které se zasloužili schopní a šikovní občané naší země před ním.

Můžeme tehdejšímu režimu a jeho protagonistům na všech úrovních kvůli jejich rudým knížkám a ideologii, kterou reprezentovali spílat jak chceme, ale přesto jim nemůžeme upřít rovněž hodně pozitivního, co bylo tehdy s lidmi a pro lidi vykonáno. A také toho, na co bylo možné navázat a z čeho bylo možné čerpat. Vysoce vyspělý a rozvinutý průmysl mnoha oborů, zemědělská soběstačnost (o kvalitě dnes u nás vyráběných i dovážených potravin by se asi dalo polemizovat), zdravotnictví i školství na velmi slušné úrovni. Ano, dnes sice máme v každém větším, i okresním městě vysokou školu, ale zato bez náhrady zmizela celá řada významných učňovských oborů. Předimenzované humanitní vysoké školství stát neživí, neslouží občanům ani jej nebuduje. Šikovní řemeslníci zato zcela jistě. 

Výstižně to údajně charakterizoval jeden americký diplomat, který v naší zemi sloužil : 

"Máme vás dobře zanalyzované. Vypadáte dobře, jste výborní technici, sportovci, máte krásné ženy, měli jste jeden z nejlepších průmyslů  na světě. Z 3500 oborů jste jich provozovali 800, to neměl nikdo. Od výroby knoflíků, skla, porcelánu, piva, zbraní až po jaderné elektrárny. Máte nádhernou zemi, ale máte jeden velký průšvih. Jste všichni proti všem. Nejste schopni se na ničem domluvit,  nemáte disciplínu. Vy se sjednotíte jednou za dvacet let, když vám sem přijedou cizí tanky nebo vyhrajete olympiádu v hokeji. Co se vám však za posledních 30 let podařilo, to se nepodařilo ani minulému režimu.  Úplně vynulovat úspěchy, kterých jste v minulosti dosáhli. Dnes jste pouze skladem a montovnou Evropy. Na polích místo chleba pěstujete naftu, vaši vodu platíte Francouzům a ruský plyn platíte Němcům. Jak řekl Švejk, to může udělat jen blbec."

Popírat to dnes mohou pouze lidé, kteří jsou zaslepeni nenávistí k tehdejšímu zřízení a jeho ideologii, lidé, kteří se ani nesnaží o objektivní hodnocení minulé doby. Bohužel, je mezi nimi také dost těch, kteří tehdy patřili ke stranické nomenklatuře, a táhli s režimem za jeden provaz. Po revoluci pouze převlékli kabát a dnes jsou z nich kritici režimu, který kdysi sami snaživě podporovali a pro který pracovali. ​​​​​​​

Bez dobře vybudovaného a strukturovaného průmyslového zázemí v naší zemi, s mnoha vynikajícími odborníky a schopnými pracovníky by nebylo na co navázat. Totéž se týká i zemědělství a potravinářského průmyslu. Bohužel, zejména v 90.letech minulého století bylo mnoho oborů průmyslu zdevastováno a byla ukončena činnost několika jeho odvětví, jejichž výrobu i export promptně nahradily zahraniční, doposud konkurenční podniky. Vyspělý textilní a obuvnický průmysl padl za oběť laciným dovozům z Asie. Dobře strukturované zemědělství, které zajišťovalo soběstačnost v zásobování všemi druhy masa, ovoce i zeleniny bylo až na výjimky přeorientováno na zcela jiné produkty a v mnoha ohledech jsme nyní odkázáni na dovoz leckdy (spíše často) nekvalitních potravin.     

Abychom mohli s odstupem doby, byť jen třiceti let hodnotit a posuzovat v duchu názvu článku, tedy „Co bylo a už není, a jak se časy mění“, vrátíme se do doby, kterou si ještě hodně lidí pamatuje, do doby, kdy už se tady nepopravovalo ani nemučilo při výsleších, a až na výjimky se ani politicky nepronásledovalo. Do doby, kdy tady sice bylo ono „politické dusno“, ale lidé se s tím vypořádali po svém. Režim se tehdy snažil lidi uplatit a získat socialistickými výhodami. Nutno podotknout, že tehdejší problémy lidí byly zcela odlišné od těch, které mají lidé dnes, život byl podstatně jednodušší, byrokracie minimální, zákony přehledné a v rozumné době také vymahatelné. 

V předlistopadové době jsem často přicházel do styku s odborem výstavby při MěNV, jehož roli dnes zastávají stavební úřady. Pragmatismus a jednoduchost stavebního řízení tehdejší doby vystřídal po roce 1989 postupně nanejvýš byrokratický a složitý proces povolování staveb, v jehož složitosti a délce se s hanbou pravidelně umisťujeme na posledních příčkách ve světě. Přitom však rozhodně nelze říct, že kvalita staveb se změnila k lepšímu. Co se zásadně změnilo, je pouze jejich barevnost, která však s úřednickými procedurami rozhodně nesouvisí.

Brzy po revoluci přišel již jako prezident Václav Havel s označením "králíkárny" pro byty na sídlištích, když těsně po revoluci navštívil Jižní Město. Tehdy byl jeho výsměchu "obludným králíkárnám" věnován poměrně dlouhý televizní šot v hlavních zprávách ČT1.

Možná jej to elitářské prohlášení později mrzelo, ale jak se říká, jednou vyřčené zpátky nevtáhne ani pár volů. Tehdy, v úsvitu rané české demokracie si Havel a možná dost lidí myslelo, na jaké úrovni se tady bude bydlet za pár let. Obrovský omyl pro ně a naopak, obrovská zásluha socialistické bytové politiky za ta dnes většinou velice kultivovaná i pohledná panelová sídliště. Byty jsou v rámci možností velice dobře řešené a lidem se v nich dobře bydlí. Sídlištní urbanistické celky i byty samotné navrhovali inženýři a architekti ve velkých a renomovaných projekčních ústavech, které byly rozmístěny v krajských městech – Stavoprojekt se jmenovaly. Ty „králikárny“ se dnes prodávají za těžké miliony a kdyby je nepostavili „komunisti“ měli bychom tady demokratickou bytovou nouzi!

Každý z nás je jednou ročně konfrontován s vyúčtováním, či chcete-li fakturací za zemní plyn a elektrickou energii. Vzpomínám si, že účtenka za zemní plyn byla kolem roku 1980 páska široká asi 3 centimetry a dlouhá 20 centimetrů. Mimo nacionále tam bylo uvedeno číslo plynoměru, účtované období a množství spotřebovaného plynu x jeho cena. Ta tehdy činila 70 haléřů za 1m3. Každý se v tom lehce vyznal. Naše faktura z loňského roku má čtyři formáty A4! A elektřinou je to obdobné. Nevyzná se v tom téměř nikdo! 

Nyní žijeme v době pandemie. Nevíme, jak to bude dál, ale mnoha lidem se zdá, že vidí světlo na konci tunelu. Je jím vakcinace, jejíž provedení mezi většinou obyvatelstva země naši političtí představitelé označují za největší logistickou výzvu poválečného vývoje.

V souvislosti s tím mně napadají dvě věci zapadající do onoho „Co bylo a už není …“

V první řadě to, že Československo bylo před rokem 1989 naprostou světovou špičkou ve vakcinaci všeho druhu, daleko před tehdejším Západem. To se týkalo jak vývoje vakcín, tak i jejich aplikování a vymýcení infekčních  chorob v naší zemi. Díky tomu u nás byly jako v jedné z prvních zemí světa vymýceny děsivé infekční onemocnění, jako TBC, dětská obrna, pravé neštovice, tyfus, tetanus, černý kašel a další. S tím souvisela také vysoká úroveň našeho zdravotnictví, hustá síť zdravotnických zařízení a systém preventivní péče, m.j. také pro děti, na kterém mimo rodičů participovaly také školy, které vodily děti na zdravotní prohlídky, základní vakcinaci a péči zubní.

Vysoká úroveň zdravotnictví nám naštěstí zůstala (i díky tomu, že bylo na čem stavět), vakcinační výzkum a výrobu jsme po roce 1989 bohužel prošustrovali, přestože v tomto oboru máme velkou tradici a skvělé odborníky.

Pokračování : Co bylo a už není, a jak se časy mění 4

Veselí nad Moravou, 27.července 2021

Autor článku : Vilém Reichsfeld