vzdálené od sebe kdysi, když ten menší z nich ještě stál, křížem přes silnici pouhých 60 metrů.                            První výstavný, ještě dnes hezký, solidní prvorepubliková architektura a poctivá stavba. Stále ještě hrdě stojí, i když by už potřeboval povrchovou renovaci. Druhý bídný, stojící už jen ve vzpomínkách řídnoucích pamětníků, kteří ještě pamatují pár nuzných domků v řádku od hostince Na Lapači po ulici Vláky.

Ten první vždy byl a doposud je známým pojmem široko daleko. Kdo by občas nepotřeboval něco ze sortimentu dříve od „Lévíčka“, dnes už spíše známého pod jménem Gama Plus.

Ten sortiment se moc nezměnil od doby, kdy koncem třicátých let minulého století pan Artur Löwy postavil objekt, jakému se dnes říká živnostenský dům. Dole obchod, nahoře byt rodiny jeho majitele, který obýval spolu s manželkou Grétou a synem Jiřím. Moc se toho o té rodině neví a tak přenechám prostor pro vyprávění raději paní Aleně Bartošíkové, která čerpá ze vzpomínek její maminky. Netýkají se jen rodiny Löwyových, jsou  pojaty šířeji, ale souvisí spolu.

Vyprávění paní Aleny Bartošíkové : "Maminka, jak jsem si ověřila ze zachovalých fotografií, pracovala od léta 1938 v obchodě na Březové, jako obchodní příručí u židovské rodiny Weissů. Zachovala se fotografie obchodu, kde nade dveřmi visela tabule s textem : Obchod s koloniálním zbožím. Prodej piva a lihovin WZ. A pod tím jméno Zikmund Weiss.

Tato rodina, obchodnice Karolína Weissová z Olšovce a její syn Zikmund s manželkou a dvěma chlapci, se stali obětí rasové perzekuce a byli odvedení koncem roku 1942 do sběrného židovského tábora v Uherském Brodě a odtud byli v lednu 1943 odvezeni do koncentračních táborů v Terezíně a Osvětimi. Zikmund s rodinou se stali obětí násilí, zatímco jeho matka Karolína zemřela na základě útrap již v Uherském Brodě. Fotografie obou chlapců, Karlíčka a Rudolfa, které zůstaly v pozůstalosti mé maminky, svědčí o tom, že je měla ráda. Z těch snímků vyzařuje dobrá nálada a pohoda. Jsou to sice malé černobílé momentky z výletů o prázdninách a v zimě z lyžování. Poslední fotografie jejich asi osmiletého syna Rudolfa, kterou jsem našla, byla pořízena 25. prosince 1941.

Mí rodiče dojížděli pravidelně do zaměstnání. Otec Rudolf, v té době již výpravčí na železniční stanici v Nezdenicích a maminka Vlasta do zaměstnání ve Veselí nad Moravou. Jak mi vypravovala babička, ti dva se potkali náhodou, můj táta pomáhal mamince s kufrem, kde si vezla oblečení a vše potřebné k pobytu v novém zaměstnání.

Pravděpodobně na doporučení rodiny Weissových nastoupila u další židovské rodiny Löwy ve Veselí nad Moravou. Vlastnili obchod se železářským zbožím na dnešní ulici Masarykova. Moje maminka u nich pracovala až do svatby v roce 1942.  Každý týden se vracela domů do Nezdenic, kde měla  své kamarádky. Našla jsem několik snímků, na nichž se nechaly společně vyfotografovat. Při těch společných cestách se rodiče potkávali a poznávali blíž a blíž. Táta mi jednou prozradil, když jsme spolu čekali v Nezdenicích na stanici na zpáteční vlak, kam chodíval s maminkou na procházky. Kolem řeky Olšavy, směrem k Šumicím. Asi měl  slabší chvilku a byli jsme sami, tak zavzpomínal.  No a pak se vzali! I když tomu předcházelo vyjednávání rodičů, protože nesouhlasili, aby si vzal ženu o pět let starší. Táta ale prohlásil, že jestli mu svatbu nedovolí, že si ji stejně vezme, nebo se oběsí! Ta pohrůžka zřejmě rodiče obměkčila a byla svatba v červnu 1942.

Jak jsem se zmínila, rodina Löwy, u kterých maminka pracovala, byli Židé. Byli to Artur Löwy (nar.1896), majitel obchodu a čerpací benzinové stanice, jeho žena Greta (nar. 1908) a jejich syn Jiří (nar. 1933). Artur byl synem řeznického mistra Aloise (nar. 1865), a zřejmě jeho manželky Idy. Bratr Artura se jmenoval Emil (nar. 1904), byl rovněž řezníkem jako jeho otec a dále Löwy Otto. Všech osm členů rodiny Löwy bylo vězněno v koncentračním táboře Osvětim, kde všichni zahynuli. Nikdo z těch lidí se již do Veselí nevrátil.

Byli velmi zámožní a jak se ukázalo i štědří. Když se maminka v červenci 1942 vdávala, dostala od svých zaměstnavatelů velkou jídelní soupravu se všemi talíři, mísami, omáčníky a dodnes mám na chalupě čtvercovou místu s modrobílým dekorem, ze které nejlíp chutnal v létě okurkový i listový salát. Na památku z té soupravy jsem si nechala i jeden hrnek zdobený modrými třešněmi. Ostatní už se rozbily. Kromě toho dostala veškeré vybavení do kuchyně – mlýnky, na ně různé přídavné nástavce, např. na odšťavňování, měchačky, naběračky, obracečky, lisy na ovocné šťávy, i na bramborovou kaši. Já jsem si vzala do své domácnosti z jejího věna mlýnek na strouhanku a další mlýnek na maso, které používám dodnes. Dostala nádherně vyšívaný bílý přehoz na postele a k němu i polštáře. Byla to výbava pro bohatou nevěstu, kterou by si maminka ze svého platu prodavačky sotva mohla pořídit. Byli tak vstřícní ke všem, nebo to bylo pod vlivem blížících se osudových změn? Na to už dnes nikdo neodpoví." Tolik vyprávění, alespoň střípek z té doby a osudu rodiny Löwyových."

Ten druhý dům, zbouraný snad někdy koncem sedmdesátých let minulého století (na hořejší fotografii od kapličky napravo, se štítem do ulice), patřil ke koloritu starého Veselí. Podobných bylo plno v lokalitě Chaloupky, v Milokošti i v Zarazicích. Byly to většinou příbytky z dob CK monarchie. Bez základních hygienických zařízení, původně i bez tekoucí vody. Stavby z nepálených cihel vepřovic, známých zde jako „kotovice“, malinkými okny a většinou cihelnými podlahami. Ale téměř bez výjimky svými majiteli s láskou udržovanými. Hrubá venkovní omítka byla podle potřeby vyspravována, vápnem nabílena a modrou hlinkou po zdejším slováckém způsobu podrovnána.

V tom domku, o kterém je řeč bydlela rodina Salzerových. Nebudu zde opakovat to, co již paní Alena Bartošíková v té věci napsala a co je popsáno v článku Kartáčníci na jiném webu.

Přebírám z něj pouze konstatování, že „Viktor Salzer se odstěhoval do malého domku k Lapači, číslo 444. Zde se mu také roku 1943 narodil syn Václav“. K Václavovi přibyl v roce 1950 František a v roce 1951 Milena. 

Václav zemřel v září roku 1991, Franta, kterému se říkalo "Bene", podle jeho maďarského fotbalového vzoru (dal nám rozhodující gól ve finále OH 1964 v Tokiu) zemřel 31.ledna 2011 ve Veselí, a Milena žije obklopena velkou rodinou v Hodoníně. Celá řada domů mezi hostincem "Na Lapači"(zcela vlevo) a domem zcela vpravo (roh ulice Vláky) byla zbourána v 70.letech m.s. a dnes tam stojí budova patřící společnosti Veselská stavební. 

Veselí nad Moravou, 6.dubna 2021

Autor článku : Vilém Reichsfeld, za laskavého přispění paní Aleny Bartošíkové