Vzpomněl, jsem si na tu smutně krásnou a trochu tajuplnou písničku Jaroslava Ježka, Jana Wericha a Jiřího Voskovce v podání skupiny Lucie, když jsem dostal neuvěřitelnou zprávu o tom, že si vzala život jedna bývalá kolegyně a naše přítelkyně Anička.

Pěkná ženská, které se po dřívějších životních štrapácích nakonec splnily snad všechny vlastní předsevzetí i přání, a žila krásným a naplněným životem, který si dokázala užívat s elánem sobě vlastním.

Slova předposlední sloky té písně beru možná trochu spíše jako metaforu, ale není to snad tak, že zoufalým lidem dnešní svět někomu připomíná bezútěšnou a nekonečnou poušť a časem po nich zůstanou jen zaváté stopy (tedy ony vlastně zůstanou po nás všech)?

Ta slova jsou zcela přesná a výstižná. Odkud a kam vlastně jdeme, co nás pohání a proč někteří z nás, přestože jim navenek nic nechybí, ba naopak všechno mají, dojdou na konec svého pozemského putování a už nevidí východisko ani naději, nemyslí na své blízké a jejich následnou bolest, už je nezajímají žádné pozemské radosti a slasti.

V čem je ta svízel, že ti lidé už nemohou dál, že se cítí beznadějně osamoceni, přestože jsou obklopeni milujícími lidmi, co se s nimi stalo, že už nevidí jiné východisko, než vše ukončit, a z pouště tohoto světa odejít.

Vždycky, když čtu o tom, že si někdo další vzal život, ustrnu, zejména když jsou to mladí lidé. Hodně z nich tak činí kvůli dluhům, rozpadu manželství, nevyléčitelné nemoci a třeba již počínajícím nesnesitelným bolestem, někteří možná proto, že se ocitli na té metaforické poušti z důvodů, které by nám asi těžko vysvětlovali a možná bychom to ani nepochopili.

​​​​​​​Plně chápu, strašlivý, neutišitelný bol maminky, na Filozofické fakultě zavražděné krásné a nadějné dívky Elišky Šimůnkové, maminky, která žila jen pro sluníčko svého života, které náhle ztratila, nevýslovně se trápila, a neviděla jiné východisko, než tu strašlivou Macochu. Chápu tu bolest, navíc ještě posílenou ignorancí státního aparátu, který jí nedokázal a možná ani nechtěl odpovědět na její palčivé otázky, a odmítajícím se s ní bavit. Vůbec se jí nedivím.  

Ocituji zde  profesorku Annu Hogenovou, která v jednom rozhovoru na otázku :

"Na závěr konkrétní, bolestná věc. Litovala jste sebevraždy paní Lenky Šimůnkové. S vámi jistě většina národa. Co se má stát, aby se v naší společnosti zacelila jizva po činu Davida Kozáka, ale také po přístupu vládnoucí moci k věci – přístupu pro mnohé necitlivého?",

odpověděla takto :

"Je to jednoduché, přiznat si, že čin Davida Kozáka nemohl nebýt činem naprostého zoufalství nad celkovou, vše pronikající nespravedlností, kterou pociťujeme i my."

Přesně tak vyjádřila to, co jsem sám nebyl schopen pojmenovat, když jsem o tom po po hrůzném činu toho člověka přemýšlel.

​​​​​​​Každý, kdo vnímá realitu dnešního světa, přemýšlí o ní a není dost otrlý, je každodenně konfrontován s nenávistí a lhaním na sociálních sítích, v diskuzích vážených médií a poloskrytě i ve výrocích vysokých politických činitelů. To jistě psychické stabilitě a pohodě nepřidá.

Problém je v tom, že dnes už se nedá prakticky nikomu a ničemu věřit, zejména když jde o politiku. Občané všech zemí Západu, kde žijeme i my, jsou názorově rozděleni jako nikdy dříve, a je hodně takových, kteří svou nenávist potřebují vypustit do světa, protože už s ní nemohou dále žít.

Nenávist kvůli politickým názorům, zejména těm na válku na Ukrajině, rozdělila rodiny, přátele, kamarády a kolegy na pracovištích. Lžou politici, lže se v médiích a je zcela jedno, zda jsou to ty hodné, tedy hodnotové, nebo zlé, tedy dezinformační, spřízněné nebo nepřátelské, jak je nám politiky prezentováno. 

Lež, nenávist a lhostejnost zasahuje do života každého z nás, a protože se s tím neumí všichni srovnat, přispívá to negativně i k jejich duševnímu zdraví.

Mám za to, že lež a arogance státní moci přispěly k rozhodnutí vraha Kozáka vraždit, a následně také paní Šimůnkové ukončit svůj život.

Mimochodem, dodnes nebyla veřejnost seznámena s obsahem dopisu, který zanechal vrah z Filozofické fakulty. Jaké důvody k tomu asi státní orgány vedly a co ten dopis obsahuje? Má veřejnost právo znát jeho obsah?

Veselí nad Moravou, 10.června 2025

Autor článku : Vilém Reichsfeld