od hájku po město

Opustili jsme předválečnou, ještě samostatnou obec Milokošť a přes velkou, tehdy nezastavěnou parcelaci mezi Milokoští a Veselím se ocitáme v lokalitě kolem hospody Na Lapači, o které tady již byla řeč v článku Hledání zmizelé doby – hostinec Na Lapači a jeho okolí.

Na fotografii z třicátých let minulého století je jednoduchá přízemní budova, sloužící jako výrobna cementového(betonového) zboží V.Marcinky. Tato stavba se nacházela vedle dvoupatrové budovy, ve které je dnes ubytovna Eva. V pozadí jsou vidět vzrostlé stromy lesíku zvaném V Hájku.

V Hájku bylo první a dodnes vlastně jediné pevné stanoviště, kde bylo vybudováno kluziště s alespoň minimálním zázemím. Fotek z  něj se dochovalo poskrovnu a za tyto dvě děkuji Jardovi Miklendovi, který je zachycen na snímku vlevo 1.ledna 1954 ve věku šesti let. Krátce předtím bylo hřiště v Hájku vybudováno. Na druhém snímku je hokejové mužstvo HC JTT Veselí nad Moravou v roce 1971, který byl pro soutěžní hokej ve městě bohužel i rokem posledním. J.Miklenda je zde rovněž, již jako zkušený brankář, pátý zleva, stojící v bílém tílku. Stejně jako v našem městě zanikl hokej jako organizované sportovní odvětví, bylo později zrušeno i hokejové hřiště. V Hájku jsou však obrysy plochy kluziště dodnes stále viditelné. Historicky toto hřiště sice nespadá do popisovaného období 1900-1940, ale bylo by škoda jej nezmínit. Nahoře vpravo : hezky graficky zpracovaný úřední lístek FC Veselí nad Moravou.

Přímou spojitost s hospodou Na Lapači mají oba horní snímky. Jsou na nich dvě vývojové fáze předchůdce pozdější podoby zmíněné hospody, řeznictví a uzenářství Karel Knitl s navazující menší hospodskou částí. Vyobrazeny jsou vždy včetně majitelů i zaměstnanců, jak bývalo dobrým zvykem v době, kdy se ještě lidé nestyděli, za to, že něco vybudovali a vlastní. Ti, kteří o pověstných řeznických psech (v souvislosti s chováním) již slyšeli, ale je neviděli, zde mají příležitost je spatřit. Řeznický pes měl za úkol hlídat výrobnu masa před zloději, musel tedy být velký, silný, cvičený hlídač a rváč. Výcvikem se z něho stal neurvalec, byl zlý, vzteklý, připravený bojovat i s velkou šelmou. Chránil jen svoji rodinu a svoje teritorium a k ostatním se choval nesnášenlivě.

Sodovkář Richard Strachota (jejich sodovkárna se nacházela naproti dnešního úřadu práce a ještě se k ní v jednom z dalších dílů dostaneme) se svým nákladním vozem (Tatra?), zachycen při zásobování hospody Na Lapači. Vzhled budovy plně již koresponduje s její podobou v článku Hledání zmizelé doby – hostinec Na Lapači a jeho okolí. Na snímku vpravo je zachycena část interiéru zmíněné hospody.

V dříve zveřejněném článku Hledání zmizelé doby – hostinec Na Lapači a okolí byla zmínka o Hurtíkově pekárně v ulici Břehy. Projdeme-li touto ulicí až k Moravě, otevře se před námi řeka, která zde protéká v nejširším korytě na území našeho města. Za ní se již rozkládají nádherné louky. V nich bývalo hned za řekou Žůrkovo jezero, které sloužilo po častých záplavách jako  ledová plocha pro bruslaře i hokejisty. Více napravo, proti proudu slepé rameno Šišperka. Také obhospodařované loučky a sady mnoha veselských občanů. Ti se potřebovali v dobách, kdy auto v domácnosti bývalo vzácností a obcházet až přes mosty u zámku bylo únavné a zdlouhavé, dostat přes tok řeky. Nemám o tom žádné podklady, ale mám za to, že přívoz, který je vyobrazen níže vlevo, sloužil k přepravě veselanů přes řeku již před před válkou. Fotku pořídil známý veselský profesionální fotograf Josef Imrich.

Přívoz si pamatuji až do doby ukončení jeho provozu, snad někdy koncem šedesátých let. Ocelové lano zůstalo údajně nataženo přes řeku až do povodní v roce 1997. Převozníkem zde byl pan Pavka řečený „Džomol“, který byl známou figurou a působil tak již na první pohled. Bydlel se svou početnou rodinou v malém domku naproti přívozu (tam, kde dnes stojí řadové rodinné domy). Zájemce o převoz přišel k přívozu a zapískal, nebo byl pan Pavka přivolán zavoláním. Do pramice se naložilo  kolo, či kára, nastoupilo se a za bakšiš byl zájemce převezen na druhou stranu. Loďka byla k lanu připevněna volným úvazkem aby ji nestrhl proud a převozník zajistil pohyb pádlováním. Z druhé strany řeky bylo nutno k přivolání převozníka pískat, nebo zvonit. „Džomol“ byl pánem vod a luk. Věděl o místech, kde se zdržují velké ryby a vždy měl někde políčeno, měl přehled o zvěři i plodinách na lukách. Občas pohostil známé a kamarády v hospodě pekáčem výborné pečeně. Prý to je vepřové, nebo králík, ale vědělo se, že to spíš bude jiné domácí zvíře, které mu neprozřetelně přešlo přes cestu.

Téměř naproti odbočení do ulice Břehy je odbočka na opačnou stranu, do ulice Na Drahách. Ulice vás dovede až k železničním přejezdům přes trať do Uherského Hradiště a poté do Blatnice. Až zhruba do poloviny šedesátých let, ještě před výstavbou sídliště Hutník se hned za tratí v době žní sklizená úroda zájemcům ze strany občanů strojně mlátila.Vypadalo to tam podobně, jako na pravém obrázku nahoře. Je to sice upravená fotografie jiného místa, ale jako ilustrační příklad poslouží dobře.

Nahoře, u závor přes trať do Blatnice, které se tehdy zavíraly ručně, klikou přes kladky, měl svoji boudu závorář pan Káčer. Střídalo se jich tam však v nepřetržité službě více. Pan Káčer mně ale zůstal v paměti, protože měl pochopení pro partu kluků, kteří jej navštěvovali při výpravě do polí. V zimě nás pustil i do boudy, kde bylo krásně vytopeno malými kamny. On vycházel po přijetí telefonu ven v tlustém nádražáckém kožichu a obsluhoval závory na obou kolejích.

O obchodu Smíšené a střižné zboží Samuel Strakoš zde již byla zmínka ve výše zmíněném článku. Pro připomenutí ještě jedno atypické vyobrazení se svatebčany na protěném voze v popředí – fotografie dole vlevo.

Naproti přes ulici, přímo proti obchodu Strakoš stojí stavba, která si doposud zachovala svoji hrubou podobu tak, jak ji vidíme na fotografii z roku 1928. Původní pekárnu Františka Groše si dnes pamatují veselané jako výrobnu a prodejnu výborných „Grošových“ zákusků. Tomuto účelu slouží doposud.

Továrna na výrobu obuvi Standard bratří Adolfa a Emila Reichsfeldových, budovaná od roku 1928. Vlevo vchod do hostince, který provozovala Gisela Schönová do počátku roku 1929. Hostinec byl poté přestavěn na kanceláře firmy. Pozemek, na němž továrna stála, sloužil do počátku stavby jako zahrada. Místo nebylo pro továrnu příliš vhodné, ale jiné se údajně nedalo ve městě sehnat. Dnes stojí na tomto místě prodejna Lidl a parkoviště.

Na snímku vpravo je Lacinova pekárna na dnešní Masarykově ulici(tehdy Ostrožská) – stála v místě naproti ulice Sudomírky. Jan Lacina (na snímku 2 zleva) začínal pekařit ve Veselí v listopadu 1898. První zprava je manželka Jana Laciny Kateřina, dcera řezníka Františka Tašla. Od roku 1938 zde pekařil pan Josef Neoral.

Snímek vlevo zachycuje obchod jižním ovocem a cukrovím, provozovaný J.Reizenthalerovou. Nacházel se na pravé straně hlavní ulice z pohledu k městu.Na snímku je zřejmě zachycena rodina majitelky a personál.

Dům rodiny Pohlovy stál naproti ulice Karlovy, při hlavní silnici (tehdy Ostrožská), pár domů od Lacinovy pekárny směrem k městu. Jeho krásná secesní fasáda i celý dům působí ještě velmi zánovně. Čerstvě vysazeny jsou i stromky v pruhu mezi silnicí a chodníkem. Většina tetek drží v ruce modlitební knížku, zřejmě se nechaly vyfotit po „hrubej“.

Ve Veselí nad Moravou, 5.února 2019

Autor článku : Vilém Reichsfeld