V Brně včera skončily sudetoněmecké dny. Sjeli se pamětníci i jejich potomci, aby, snad v dobré víře, jak nám to prezentují naše média, opozice i prezident, přispěly ke smíření s českým občanstvem.

To je v názoru na smysluplnost takové akce názorově rozděleno. V jakém poměru se raději nikde neuvádí, agentury mlčí. Stejně jako o sympatiích k Ukrajině.

Hlavním problémem celé akce pořádané v rámci Multižánrovoho festivalu - Meeting Brno 2026 je oficiální Sjezd sudetoněmeckého landsmačaftu.

Názor o jeho smysluplnosti mám a sdělím jej v závěru. Je jiný, na rozdíl od aktivistických „velikánů“, samozvané elitě naší společnosti, kteří si podporu sjezdu Sudeťáků nemohli nechat ujít (je mezi nimi i jeden občan našeho města, dlící v době vzniku článku na Ukrajině).

Narazil jsem na článek, který mě silně inspiroval k tomu, abych se k akci v Brně. vyjádřil (i když jsem to původně v úmyslu neměl), protože se v úzké souvislosti vztahuje k mé rodině

Klíčová slova v tom článku pro mě jsou „statek“ a „Dyjákovice“. To je ta obrovská náhoda, po těch letech až neuvěřitelná, podle které jsem nazval i článek.

Šest let předtím (do podzimu roku 1938) než jejich místo zaujala ta dnešní rakouská stařenka Anna Marie si totiž na dvoře téhož statku v Dyjákovicích hrávala moje maminka a její sestra (byly o pár let starší než ta Rakušanka). Jejich otec a můj děda Jan tam před válkou býval adjunktem, pomocníkem správce statku. Po Mnichovu odtud byli vyhnáni Rakušany-Sudeťáky (tehdy již říšskými Němci), kteří zaujali jejich místo. Tehdy tam tedy přišla i Anna Marie. Poté, během Protektorátu Čechy a Morava se stal domovem mé rodiny z maminčiny strany blízký Kněždub, kde můj děda Jan dostal opět práci jako adjunkt na tamním statku strážnických hrabat Mágnisů.

Maminka občas vzpomínala na krásná léta strávená jak v Dyjákovicích (které po válce už nikdy nenavštívila), tak v Kněždubě, kde měla hodně přátel a možná i nápadníků, jak jsem z jejího vyprávění „mezi řádky“ vyrozuměl). Víte sami, jak těžko jsou ty krásné vzpomínky na mládí, dospívání a první lásky přenositelné. I já jsem tomu tehdy moc důležitosti nepřikládal, nicméně zapamatoval si to. Dnes už vím, o čem mluvila, a jaký to pro ni mělo význam.

Přesně to totiž způsobuje pořádání naprosto zbytečných akcí jako je ta v Brně, které stále dokola jitří pocity obou národů, tedy přinejmenším těch jejich členů, kteří mají pocit, že je stále za co bojovat a přenáší to na celou společnost.

Žijeme v době, která díky médiím a lidem, kteří mají důvod zakládat stále nové a nové petice tu na podporu něčeho, jindy proti něčemu, ovlivňuje a svádí jménem vzdělanějších, moudřejších a povolanějších ostatní "neuvědomělé a podle nich zřejmě i hloupější občany" ke změně názoru na tu, či onu skutečnost.  

Ti, co dnes mají potřebu burcovat ve prospěch sudetských Němců, na druhé straně zatracují zásadní část těch, jejichž válečné utrpení a miliony padlých nakonec vedly k poválečnému uspořádání, které zřejmě až do dnešní doby není pro sudetské Němce uspokojivě vyřešeno a zapomenuto. Přes všechny již vzájemně uzavřené deklarace, smlouvy a ujišťování, že jsme již smíření. My ano, oni a jejich zdejší sympatizanti zřejmě ne!

Tou zásadní a dnes zatracovanou částí, která byla válkou postižena nejvíce mám na mysli Sovětský svaz a jeho Rudou armádu s 11 miliony padlých vojáků, bez níž by se Evropa nacismu nikdy nezbavila. To není žádný projev sympatie, to je prostě nezpochybnitelná a strašlivá historická skutečnost.

Spolehněte se, že spousta lidí dnes fandí Rusku také proto, že už zase podvědomě cítí neukojené ambice Německa řídit a ovládat Evropu. Zástupná válka Ukrajiny s Ruskem je jen jedním z nástrojů, který tomu má napomoci.  

Stále více a více tak dění poslední doby potvrzuje výrok maršála Žukova :

„Osvobodili jsme Evropu od nacismu a oni nám to nikdy neodpustí.“

Veselí nad Moravou, 26.května 2026

Autor článku : Vilém Reichsfeld