Nenechte se mýlit, nebude zde řeč o elektrickém proudu, jak by se dalo vytušit z části refrénu písně Jaroslava Uhlíře Elektrický valčík, citované v nadpise. Elektrický proud je ve městě již od roku 1901. Chci se však věnovat vymoženostem o více než 50let mladším.

Čirou náhodou jsem při listování kronikou města z let 1956-69 narazil na straně 7 z 20.června 1956  na tento zápis:

Abyste jej nemuseli luštit, zde je jeho přepis :

„Rozhlas po drátě“

„V dubnu letošního roku bylo v našem městě započato se stavbou sítě rozhlasu po drátě. Jsou velké předpoklady, že rozhlas po drátě si získá velkou oblibu a bude jistě velmi rozšířen po závodech v úřadech a také hlavně po soukromých bytech. Dne 3.října byl zapojen první účastník a to okresní ústav národního zdraví. Ještě do konce roku se přihlásilo o připojení rozhlasu po drátě několik dalších zájemců.“

A hned pod  tímto zápisem další, možná ještě zajímavější, ke kterému se vrátím trochu dále.

​Rozhlas po drátě

býval svého času nezbytnou součástí všech kuchyní. Mohl vysílat pouze jedinou rozhlasovou stanici. Signál se rozváděl z centrálního zesilovače kabelovým a poté drátovým nadzemním rozvodem. Vedení bylo koncipován tak, aby bylo bezpečné  a sítě mohly být ve městech značně rozsáhlé (i několik kilometrů). 

V bytech, ale hlavně kancelářích a dílnách byl rozvod zakončen zásuvkami s ochrannými odpory proti případnému zkratu, do kterých se připojovaly jednotlivé stanice rozhlasu po drátě. Nebyl tedy nutný žádný zdroj vlastní elektřiny, aby rozhlas po drátě mohl fungovat. Stanici tvořil reproduktor s transformátorkem a regulátor hlasitosti. Vzhledově to byla jednoduchá skříňka s jediným ovládacím prvkem. To byl otočný přepínač, který přepínáním odboček transformátoru skokově reguloval hlasitost.   

      V domácnostech nejrozšířenější přijímač rozhlasu po drátě byl dřevěné konstrukce.                                  

S nástupem masového pužití plastů vznikaly i nové tvary přijímačů, byly rovněž levnější.

V již zmíněné kronice města je v roce 1958 na stranách 31 a 32 napsáno :

„V rámci programu rozhlasu po drátě je možno 3x týdně vysílat zpravodajství místního národního výboru samozřejmě tam, kde je rozhlas po drátě zaveden. Této možnosti se ujala i kult.komise MNV v našem městě a započala s vysíláním místních zpráv dne 21.2.t.r. (tedy 1958 - pozn. autora). Pro místní vysílání, které je z okruhu rozhlasu po drátě vypnuto, takže lze toto reprodukovat vyhrazeně jen v naší obci, je vyhrazena doba 25 minut a to v pondělí, středu a pátek od 18.20 hod.

Jako první promluvili do rozhlasu po drátě vedoucí rozhlas.kroužku s.Ferd.Fojtík, který uvedl zahájení vysílání, dále s.Boh. Němeček, ředitel jedenáctiletky, který promluvil o  školské otázce a s.A.Zelíková, pracovnice MNV, která přečetla zprávy MNV. Vysílání po drátě je užitečné hlavně pro ty občany, kteří jsou celodenně v zaměstnání a nemají možnost poslouchat polední zprávy MNV, vysílané místním rozhlasem.

Ale i jinak dává se tím možnost využít této příležitosti pro kulturní a osvětovou činnost v našem městě.

Až bude rozhlas po drátě zaveden do každé domácnosti i v části naší obce Milokošť, bude to zajisté plnit své poslání a velmi to prospěje celé naší obci.“

V Československu byla síť rozhlasu po drátě budována podle sovětského vzoru. Síť měla zabezpečit nerušené šíření Československého rozhlasu v případě nepřátelského napadení. Ve skutečnosti se tak  stalo pouze jednou a navíc přesně v opačném smyslu, než bylo zamýšleno. V srpnu 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy bylo po určitou dobu možné podávat informace o dění v Československu pouze prostřednictvím rozhlasu po drátě poté, co generální ředitel Československého rozhlasu rozkázal vypnout vysílače.

Rozhlas po drátě nahradil v mnoha domácnostech klasické rádio a jeho vysílání tvořilo zvukovou kulisu mnoha domovů.

V 80. letech se experimentovalo i s tříprogramovým systémem. K jeho rozšíření však již nedošlo. Rozhlas po drátě v Československu a následně v České republice  vysílal v letech 1953 až 1999. V našem městě byl provoz ukončen podstatně dříve a to i proto, že po roce 1989 se nepodařilo uchovat nadzemní drátové rozvody po střechách funkční (konzoly byly likvidovány při rekonstrukcích střech, dráty byly strhávány, přijímače skončily na skládce, nebo v kamnech).

Fotka vpravo nahoře : přijímač rozhlasu po drátě v domácnosti (domek v Chaloupkách) i s nebytnou háčkovanou dečkou.

Ampliony, či tlampače byly dalším prvkem na střechách již před II.světovou válkou, ale zejména pak po ní. Jejich základní funkce spočívala v tom, že byly důležitou součástí systému civilní ochrany a to jak v době míru, tak i případné války. Počítalo se s nimi při vyhlašování poplachů ať už při živelných pohromách, velkých neštěstích, nebo válečných událostech. Svou  druhou, ale rovněž důležitou funkci plnily tím, že byly vždy k dispozici také pro jiná hlášení a sdělení občanům měst a vesnic. Někdy také docela banální a komická, jak občas vidíme ve filmech.

Tlampače na střechách byly docela velké, původně plechové, později z masívního hliníku. Měly slušný přednes zvuku, občas z nich vyhrávala hudba, ponejvíce dechovka a lidová. 

Dva příklady umístění tlampačů na střechách domů našeho města. Současně jsou ale i dokladem již zmizelé zástavby.

Na snimku vlevo je dům, který stával jako rožní u silnice I/55 v místě, kde se odbočuje k přilehlému parkovišti. A ti dva veselští kluci v popředí? Karel je výborným internistou a Alois, či Aloš byl vojenským stíhacím pilotem. Snímek je z roku 1969-70. Vlevo od nich, ten shluk lidí je místo, kde dříve bývala městská tržnice. Své produkty tam mohli nabídnout pěstitelé z řad občanů. Dnes na tom místě stojí obchod zvaný "U krávy".

Na snímku vpravo je na pravé straně fotky Kosečkova kovárna v ulici Kovářské, vlevo pak objekt v němž bývala tzv.“záchytka“, nyní kancelářský objekt v soukromém vlastnictví. Za kovárnou je na střeše sousedního domu umístěn tlampač.

Pokud jde o systém veřejného rozhlasu, před léty se zdálo, že už je anachronismem. Máme přece všichni dokonalé televize, rádia v autech i doma, později přišel chytrý mobilní telefon, internet a sociální sítě. A ejhle, přece jsme nakonec dospěli k poznání, že veřejný rozhlas jako vysoce pohotový informační systém zásadní důležitosti je v podstatě nenahraditelný. A tak se v mnoha městech a nedávno i v našem budoval znovu. Je už "moderní" a bezdrátový. Ale hudba se z něj  poslouchat nedá a reprodukční kvality původních velkých tlapačů zdaleka nedosahuje.

A nyní se vrátím k tomu již zmíněnému, dalšímu zápisu v kronice města :

„První televisor“

„První televisní přijímač v našem městě měl zapojen v měsíci dubnu Hugo Grün. Od tohoto data se začne rozšiřovat počet zapojených účastníků víc a víc.“

S největší pravděpodobností byl panu Grünovi zapojen televizor 4001A. Někdy v roce 1959 jsme si doma pořídili rovněž takový televizor. Do té doby sloužil v hospodě Na Lapači. Měl však oproti vyobrazenému přijímači jedno naprosto neuvěřitelné vylepšení viz obrázek vlevo dole. Zvětšovací čočka z plexiskla byla dutá - slepena ze dvou dílů. Nahoře po straně byla gumová zátka, kudy se dovnitř lila destilovaná voda, jinak to nemohlo fungovat. Vyráběly to asi 2-3 družstva v ČSSR a tak byly drobné odlišnosti. Zvětšovák se z rámu pod televizí povytahoval podle potřeby, tak se obraz zvětšoval.

Antény byly v té době tříprvkové, dva rovné pruty po krajích a dipól uprostřed o délce kolem 2 metrů. Od dipólu vedla k televizoru plochá široká dvojlinka. Obraz býval rušen třeba neodrušenými auty a motorkami. Jemné dolaďování obrazu se provádělo tak, že se opatrně rozbalila tabulka čokolády, staniol se složil na šířku 5-10 cm, omotal se kolem dvojlinky asi 1m od televize a posouváním po dvojlince se vylepšoval obraz. Prostě český vynález.           

Ve Veselí nad Moravou, 21.května 2019

Autor článku : Vilém Reichsfeld