Nenechte se mýlit, nebude zde řeč o elektrickém proudu, jak by se dalo vytušit z části refrénu písně Jaroslava Uhlíře Elektrický valčík, citované v nadpise. Elektrický proud je ve městě již od roku 1901. Chci se však věnovat vymoženostem o více než 50let mladším.
Čirou náhodou jsem při listování kronikou města z let 1956-69 narazil na straně 7 z 20.června 1956 na tento zápis:
Abyste jej nemuseli luštit, zde je jeho přepis :
„Rozhlas po drátě“
„V dubnu letošního roku bylo v našem městě započato se stavbou sítě rozhlasu po drátě. Jsou velké předpoklady, že rozhlas po drátě si získá velkou oblibu a bude jistě velmi rozšířen po závodech v úřadech a také hlavně po soukromých bytech. Dne 3.října byl zapojen první účastník a to okresní ústav národního zdraví. Ještě do konce roku se přihlásilo o připojení rozhlasu po drátě několik dalších zájemců.“
A hned pod tímto zápisem další, možná ještě zajímavější, ke kterému se vrátím trochu dále.
Rozhlas po drátě
býval svého času nezbytnou součástí všech kuchyní. Mohl vysílat pouze jedinou rozhlasovou stanici. Signál se rozváděl z centrálního zesilovače kabelovým a poté drátovým nadzemním rozvodem. Vedení bylo koncipován tak, aby bylo bezpečné a sítě mohly být ve městech značně rozsáhlé (i několik kilometrů).
V bytech, ale hlavně kancelářích a dílnách byl rozvod zakončen zásuvkami s ochrannými odpory proti případnému zkratu, do kterých se připojovaly jednotlivé stanice rozhlasu po drátě. Nebyl tedy nutný žádný zdroj vlastní elektřiny, aby rozhlas po drátě mohl fungovat. Stanici tvořil reproduktor s transformátorkem a regulátor hlasitosti. Vzhledově to byla jednoduchá skříňka s jediným ovládacím prvkem. To byl otočný přepínač, který přepínáním odboček transformátoru skokově reguloval hlasitost.
V domácnostech nejrozšířenější přijímač rozhlasu po drátě byl dřevěné konstrukce.
S nástupem masového pužití plastů vznikaly i nové tvary přijímačů, byly rovněž levnější.
V již zmíněné kronice města je v roce 1958 na stranách 31 a 32 napsáno :
„V rámci programu rozhlasu po drátě je možno 3x týdně vysílat zpravodajství místního národního výboru samozřejmě tam, kde je rozhlas po drátě zaveden. Této možnosti se ujala i kult.komise MNV v našem městě a započala s vysíláním místních zpráv dne 21.2.t.r. (tedy 1958 - pozn. autora). Pro místní vysílání, které je z okruhu rozhlasu po drátě vypnuto, takže lze toto reprodukovat vyhrazeně jen v naší obci, je vyhrazena doba 25 minut a to v pondělí, středu a pátek od 18.20 hod.
Jako první promluvili do rozhlasu po drátě vedoucí rozhlas.kroužku s.Ferd.Fojtík, který uvedl zahájení vysílání, dále s.Boh. Němeček, ředitel jedenáctiletky, který promluvil o školské otázce a s.A.Zelíková, pracovnice MNV, která přečetla zprávy MNV. Vysílání po drátě je užitečné hlavně pro ty občany, kteří jsou celodenně v zaměstnání a nemají možnost poslouchat polední zprávy MNV, vysílané místním rozhlasem.
Ale i jinak dává se tím možnost využít této příležitosti pro kulturní a osvětovou činnost v našem městě.
Až bude rozhlas po drátě zaveden do každé domácnosti i v části naší obce Milokošť, bude to zajisté plnit své poslání a velmi to prospěje celé naší obci.“
V Československu byla síť rozhlasu po drátě budována podle sovětského vzoru. Síť měla zabezpečit nerušené šíření Československého rozhlasu v případě nepřátelského napadení. Ve skutečnosti se tak stalo pouze jednou a navíc přesně v opačném smyslu, než bylo zamýšleno. V srpnu 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy bylo po určitou dobu možné podávat informace o dění v Československu pouze prostřednictvím rozhlasu po drátě poté, co generální ředitel Československého rozhlasu rozkázal vypnout vysílače.
Rozhlas po drátě nahradil v mnoha domácnostech klasické rádio a jeho vysílání tvořilo zvukovou kulisu mnoha domovů.
V 80. letech se experimentovalo i s tříprogramovým systémem. K jeho rozšíření však již nedošlo. Rozhlas po drátě v Československu a následně v České republice vysílal v letech 1953 až 1999. V našem městě byl provoz ukončen podstatně dříve a to i proto, že po roce 1989 se nepodařilo uchovat nadzemní drátové rozvody po střechách funkční (konzoly byly likvidovány při rekonstrukcích střech, dráty byly strhávány, přijímače skončily na skládce, nebo v kamnech).
Fotka vpravo nahoře : přijímač rozhlasu po drátě v domácnosti (domek v Chaloupkách) i s nebytnou háčkovanou dečkou.
Ampliony, či tlampače byly dalším prvkem na střechách již před II.světovou válkou, ale zejména pak po ní. Jejich základní funkce spočívala v tom, že byly důležitou součástí systému civilní ochrany a to jak v době míru, tak i případné války. Počítalo se s nimi při vyhlašování poplachů ať už při živelných pohromách, velkých neštěstích, nebo válečných událostech. Svou druhou, ale rovněž důležitou funkci plnily tím, že byly vždy k dispozici také pro jiná hlášení a sdělení občanům měst a vesnic. Někdy také docela banální a komická, jak občas vidíme ve filmech.
Tlampače na střechách byly docela velké, původně plechové, později z masívního hliníku. Měly slušný přednes zvuku, občas z nich vyhrávala hudba, ponejvíce dechovka a lidová.
Dva příklady umístění tlampačů na střechách domů našeho města. Současně jsou ale i dokladem již zmizelé zástavby.
Na snimku vlevo je dům, který stával jako rožní u silnice I/55 v místě, kde se odbočuje k přilehlému parkovišti. A ti dva veselští kluci v popředí? Karel je výborným internistou a Alois, či Aloš byl vojenským stíhacím pilotem. Snímek je z roku 1969-70. Vlevo od nich, ten shluk lidí je místo, kde dříve bývala městská tržnice. Své produkty tam mohli nabídnout pěstitelé z řad občanů. Dnes na tom místě stojí obchod zvaný "U krávy".
Na snímku vpravo je na pravé straně fotky Kosečkova kovárna v ulici Kovářské, vlevo pak objekt v němž bývala tzv.“záchytka“, nyní kancelářský objekt v soukromém vlastnictví. Za kovárnou je na střeše sousedního domu umístěn tlampač.
Pokud jde o systém veřejného rozhlasu, před léty se zdálo, že už je anachronismem. Máme přece všichni dokonalé televize, rádia v autech i doma, později přišel chytrý mobilní telefon, internet a sociální sítě. A ejhle, přece jsme nakonec dospěli k poznání, že veřejný rozhlas jako vysoce pohotový informační systém zásadní důležitosti je v podstatě nenahraditelný. A tak se v mnoha městech a nedávno i v našem budoval znovu. Je už "moderní" a bezdrátový. Ale hudba se z něj poslouchat nedá a reprodukční kvality původních velkých tlapačů zdaleka nedosahuje.
A nyní se vrátím k tomu již zmíněnému, dalšímu zápisu v kronice města :
„První televisor“
„První televisní přijímač v našem městě měl zapojen v měsíci dubnu Hugo Grün. Od tohoto data se začne rozšiřovat počet zapojených účastníků víc a víc.“
S největší pravděpodobností byl panu Grünovi zapojen televizor 4001A. Někdy v roce 1959 jsme si doma pořídili rovněž takový televizor. Do té doby sloužil v hospodě Na Lapači. Měl však oproti vyobrazenému přijímači jedno naprosto neuvěřitelné vylepšení viz obrázek vlevo dole. Zvětšovací čočka z plexiskla byla dutá - slepena ze dvou dílů. Nahoře po straně byla gumová zátka, kudy se dovnitř lila destilovaná voda, jinak to nemohlo fungovat. Vyráběly to asi 2-3 družstva v ČSSR a tak byly drobné odlišnosti. Zvětšovák se z rámu pod televizí povytahoval podle potřeby, tak se obraz zvětšoval.
Antény byly v té době tříprvkové, dva rovné pruty po krajích a dipól uprostřed o délce kolem 2 metrů. Od dipólu vedla k televizoru plochá široká dvojlinka. Obraz býval rušen třeba neodrušenými auty a motorkami. Jemné dolaďování obrazu se provádělo tak, že se opatrně rozbalila tabulka čokolády, staniol se složil na šířku 5-10 cm, omotal se kolem dvojlinky asi 1m od televize a posouváním po dvojlince se vylepšoval obraz. Prostě český vynález.
Ve Veselí nad Moravou, 21.května 2019
Autor článku : Vilém Reichsfeld