Ve čtvrtek, 21.srpna 1969 večer, jsme se s několika kamarády z Orlovny domluvili, že „něco“ alespoň symbolicky musíme udělat, abychom se tak přidali k odporu vůči okupaci, která právě před rokem začala.  Na Lapači byla toho večera akční schůze KSČ a tak jsme dospěli k tomu, že vápnem namalujeme na Šivlův dřevěný plot vedle Lapače alespoň krátký nápis, abychom je naštvali. Měli jsme hrozný strach, že nás někdo uvidí, nebo dokonce chytí při činu. Bylo nám tehdy kolem osmnácti. Na třikrát jsme ten nápis, něco ve smyslu „Okupanti jděte domů“ štětkou a vápnem zvládli. Když jsme dopisovali poslední slovo, bylo tak kolem deváté večer, otevřely se dveře hospody a vyšel z nich kovaný komunista, otec dvojčat, se kterými jsem chodil do třídy. Bydleli kousek od nás, v protější ulici Vláky. Stačili jsme se schovat za kapličkou naproti hospody, s pocitem dobře vykonaného díla, ale strachem rozechvělí. Muž spatřil nápis, který tam nebyl, když šel na schůzi. Zaklel, rozhlížel se kolem a po chvíli, napadajíc na nohu odkráčel. Srdce nám sice bušila, ale věděli jsme, že už nás nechytí.

Dnes už ani nevím, kdo byli ti další dva, či tři „spolupachatelé“, nikdy už jsme se o tom nebavili. Příští rok už lidi neprotestovali. Věděli, že si nepomohou, začala tvrdá normalizace a každý se staral hlavně o sebe a svou rodinu.

Muselo uplynout dvacet let, aby přišla změna, ve kterou nikdo nedoufal. Demokracie a svoboda. Nedokonalé ve svém spontánním a neřízeném projevu, o to více ale autentické a pravdivé. Podobně, jako v průběhu událostí na jaře roku 1968. Přesto, že nám prezident Havel v novoročním projevu 1. ledna 1990 sdělil, že "naše země nevzkvétá", lidé před sebou viděli květy demokracie a svobody, které jim byly tak dlouho odepřeny.  Už jsem to napsal v jednom z minulých článků, těch prvních deset let bylo, alespoň v tomto ohledu neopakovatelných. Opravdu všechno se mohlo, až na pár výjimek toho nikdo nezneužíval a ekonomické dopady pro lidi se zatím neprojevily negativně. Národ se zachoval vyspěle a kulturně. Škoda, že ty časy jsou nenávratně pryč. 

Po svobodných "Devadesátkách" uplynulo necelých pětadvacet let a stav demokracie se bohužel změnil natolik, že si mnoho lidí klade otázku, jak je to vůbec možné, když jsme měli předpoklady a možnosti dosáhnout úplně jiného stavu. Květy demokracie uvadly, nebo jsou pošlapávány. Jaké jsou příčiny toho zla?

Zásadní problém a stigma dnešní doby v naší zemi : malá skupina lidí, kteří si osobují výhradní právo na pravdu, správné názory a dokonce si vyhrazují právo pojmenovat výhradně sami sebe demokraty. Mezi nimi také ti (a dokonce na nejvyšších místech), kteří kdysi věrně sloužili straně a zastávali její myšlenky Jako demokraté se ale nechovají ani dnes a zřejmě ani neví, co demokracie opravdu obnáší. Z jejich strany zaznívá nejvíce hrubých urážek vůči politickým oponentům, či lidem s jiným názorem, kteří na rozdíl od nich nikdy nezměnili názor a ani to nepotřebovali. A nejhorší na tom je, že podporu jim projevují a směr vytyčují novináři hlavního proudu. Přes to všechno jsou v menšině, lidé na ně neslyší a přestože jejich lidé vyhráli všechny volby a ovládají vše, jejich obliba a preference se trvale zmenšují a jsou proto zlí a nenávistní. Nerozumí tomu, proč se to děje a ani je to v jejich hloupé povýšenosti napadnout nemůže. Jejich nenávist pramení z bezmoci mocných.

Obrovským paradoxem dnešní doby je skutečnost, že mnoho lidí sympatizuje s politickým vedením národa, jehož vedoucí představitelé v roce 1968  rozhodli o okupaci Československa, spolu s armádami Varšavského paktu ji provedli a způsobili našemu národu obrovské a neodčinitelné trauma.

Co je asi důvodem pro tak neuvěřitelný obrat v myšlení lidí? A zejména lidí, kteří rok 1968 na vlastní kůži prožili. Proč se dnes takové množství lidí, ačkoliv se neztotožňuje s válkou na Ukrajině, chápe její důvody a přeje Rusku a jeho prezidentu Putinovi, aby v této válce zvítězil? Jak je možné, že lidé přestali obdivovat Západ a věřit v jeho demokracii, která nám byla v roce 1989 vzorem? Co se stalo se Západem, ke kterému jsme tehdy obdivně vzhlíželi?

To jsou zásadní otázky, které by nám měli zodpovědět naši političtí vůdci a novináři.

Namísto odpovědí na tyto otázky se nám dostává pouze lhaní, falešného přesvědčování o jediné pravdě, a kdyby jim to nebylo hloupé, možná by sáhli i k něčemu podobnému, jako bylo "Poučení z krizového vývoje", které mělo národ v roce 1969 vrátit na "správnou" cestu.

Pokud se namísto pravdivých odpovědi dočkáme pouze urážek typu dezoláti, rusofilové, či ruští švábové, pokud bude jiný názor pojmenován slovem dezinformace, víra v demokracii se nevrátí.

Veselí nad Moravou, 21.srpna 2023

Autor článku : Vilém Reichsfeld