(Projev prezidenta, který nelže, kterého ale bohužel nemáme)

Milí spoluobčané,

více než třicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž : jak naše země vzkvétá, jak doháníme Západ, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě, později také Evropské unii a spojenectví v NATO, které nás vždy ochrání a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají.
Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.

Naše země nevzkvétá.

Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu dávno zkrachovala, či byla jejich novými majiteli záměrně zničena, aby nebyly konkurencí pro jejich mateřské podniky v zahraničí. Většina toho, co se zde dříve vyrábělo a produkovalo, už nevyrábíme, nejsme soběstační v potravinách. To, co potřebujeme, dovážíme draze z cizích zemí v kvalitě, která by tam byla neprodejná. Stali jsme se popelnicí Evropy.

Stali jsme se ale také montovnou Evropy, zejména Německa. Naši občané za zlomek mzdy, kterou by museli majitelé firem dělníkům vyplácet v západních zemích, přispívají k jejich blahobytu a bohatství. Zvyšování produkce se stalo modlou. Lidé v naší zemi, a zejména jsou to bohužel ženy a matky, pracují ve třísměnných provozech za mzdu blížící se mzdě minimální. Dříve se tomu říkalo vykořisťování.

Prodali jsme vodu, půdu a lesy, jež nám naši předkové odkázali, a mnoho z toho, co naší zemi kdysi patřilo, bylo rozkradeno či prodáno cizím firmám.

Naše stále ještě skvělé zdravotnictví svým přístupem ohrožují nekompetentní ministři, kteří nejsou schopni obstarat lidem ani základní léčiva. Slovo „výpadek“, které nemocní lidé slyší v lékárnách, se stalo synonymem zoufalé neschopnosti vlády.
Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti, anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře mobilů, počítačů, kosmických raket a umělé inteligence. Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, že mocní by neměli být všemocní, jen málokteří z nás měli tolik odvahy a vůle, že se vystavili urážkám a dehonestaci ze strany zaprodaných médií, která přisluhují neschopnému a prolhanému režimu v cizích službách.  

Dnešní režim – vyzbrojen svou pyšnou a nesnášenlivou ideologií – ponížil člověka na výrobní sílu a přírodu na výrobní nástroj. Zaútočil tím na samu jejich podstatu i na jejich vzájemný vztah. Z nadaných a svéprávných lidí, důmyslně hospodařících ve své zemi, udělal šroubky jakéhosi obludně velkého, rachotícího a páchnoucího stroje, o němž nikdo neví, jaký má vlastně smysl. Nedokáže nic víc, než zvolna, ale nezadržitelně opotřebovávat sám sebe a všechny své šroubky.
Naši politici v devótní a lokajské podřízenosti vůči Západu rádi přejímají jeho zvrácené ideologie, opovrhují vlastenectvím a lásku k vlasti nazývají dezolátstvím.

Urážky a dehonestace lidí s odlišným názorem se staly posledním nástrojem lhářů, kteří musí za každou cenu prosadit svou jedinou pravdu.   

Z demokracie, kterou jsme si přáli, se během pár let stala demokracie liberální, která má s demokracií skutečnou pramálo společného. 

Z kdysi rozumné a pragmatické zahraniční politiky úměrné velikosti naší země, se stala ta nejvíce nenávistná a aktivistická. Zničila tradičně dobré vztahy s Ruskem a Čínou ve snaze komusi se zalíbit. Namísto toho upřednostňujeme vřelé vztahy s Ukrajinou, státem, který adoruje nacistické přisluhovače mající na svědomí statisíce bestiálně ubitých občanů za 2. světové války. Nevadí nám nacistické znaky na jejich rukávech, tancích a praporech, nevadí nám tamní obrovská státní korupce, která se nezastaví ani před šmelením se zahraniční pomocí. Dodávkami zbraní podporujeme prodlužování nesmyslné války, kterou Ukrajina nemůže nikdy vyhrát, a přihlížíme bez soucitu  utrpení obyčejných Ukrajinců i Rusů, kteří v ní hynou.

Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech.

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických.
Můj nejvýznačnější předchůdce zahájil kdysi svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází téhož výroku:
„Tvá vláda, lide, se k tobě navrátí!“ 

​​​​​​​Pokud vám tento projev něco a někoho připomíná, vzpomeňte si na Nový rok 1990.

Na tento krásný den, kdy jsme u svátečního oběda s otevřenými pusami hltali slova, která nám voněla svobodou a nadějí. Slova člověka, kterému jsme tehdy ještě všichni věřili, jehož odkaz však dávno vyprchal a dnes se jím ohánějí už jen ti, kteří k němu mají nejdál a zneužívají jej.

Zveřejněno : 1.ledna 2024