Na Baťáku se toho v poslední době děje mnoho. Investice tam tlačí Vinařství Veselí nad Moravou, s.r.o. za nadstandardní podpory radnice. Jednatel zmíněné společnosti pan Zbořil sedí v radě města a jeho kolega, starosta Kolář nijak neskrývá své, řekněme sympatie k zamýšleným plánům „Psa v přístavu“. 

Od mé dcery, která studuje v Praze jsem se dozvěděl, že se tam v rámci svých výdělečných aktivit na jedné akci setkala se someliérem, kterému se pochlubila, že pochází ze známé vinařské oblasti Slovácko. Odborníkovi ve věci vína nic neříkaly jména Blatnice či Bzenec, zato mu však nebylo neznámé vinařství Dog in Dock. Podivajme sa na odborníka z Prahy! 

Vyslovil jsem tu větu už v posledním článku Očima zastupitele – červen 2024, ve vztahu k sousoší v areálu penzionu na Baťáku. Je pouze věcí pana Sourala, co si za své peníze pořídí a kam to na svém pozemku umístí.

Totéž analogicky platí i pro nové stavby samotné, tedy jak pro samotný penzion, tak i bistro, které stojí nově v přístavu. Za předpokladu, že tyto stavby splní požadavky nutné k jejich povolení a uvedení do provozu.

Tím to však nekončí. Ještě důležitější je totiž to, jak je přijme veřejnost. Jak vyhovují jejím potřebám, jak naplňují jejich představu o tom, jakému účelu slouží, a v případě bistra i to, jak dobře nahradily svého předchůdce, tedy stavbu, na jejímž místě stojí. Tady už totiž nejde jenom o vkus a pochopení uměleckého díla, jako v případě psího sousoší, ale o plnění svého poslání pro návštěvníky Baťáku.

Veselani mají evidentně vytříbený smysl pro vtipnou situační zkratku a myslím, že je to vůbec pěkná česká vlastnost, vtipně pojmenovat cokoliv, co vzbuzuje kontroverze. Nakonec i k tomu má umění sloužit. Památník u kina byl krásným dokladem brutalistního uměleckého ztvárnění a současně reprezentoval  onen "proklatý" socialistický realismus. Byl součástí jednoho ze sedmi veselských divů a po "sametové" byl stržen. O tom, že to bylo  umělecké dílo (byť  s tendenčním obsahem) nepochybuji. O čem však už nyní pochybuji je to, zda mělo být strženo. A mám za to, že i "nepřátelé" sousoší na Baťáku by měli nahlížet na toto dílo trochu smířlivěji. 

Ve frontě na gyros v provozovně ve středu města jsem vyslechl diskuzi obsluhy s pánem v námořnickém triku a šátkem kolem krku, který, jak se ukázalo, byl kapitánem lodě vozící návštěvníky Baťáku. Byl spolu se svými dvěma kolegy donucen vážit cestu od kanálu do města.  V novém bistru byl jako zákazník odmítnut, protože neměl platební kartu, bez které jej tam neobslouží a on prý potřebuje vydržet do večera, protože svou trasu pojede ještě několikrát.

„V kapsách mám plné guče peněz, které vyberu od cestujících, ale na Baťáku si za ně nekoupím ani párek v rohlíku“, děl ten muž. A totéž platí pro většinu jeho lodních pasažérů, kterými byly děti školního věku, až na naprosté výjimky bez platebních karet, vyplynulo z jeho dalšího komentáře.

Facebookového dění se z principu nezúčastňuji, ale z několika hlášení těch, kterým FB cizí není, mám poznatky, že se tam docela vášnivě a kriticky debatuje o tom, proč se v bistru dá platit pouze platební kartou, proč se víno od certifikovaných vinařů prodává z automatů a také o tom, že nabídka pokrmů není zrovna podle představ kritiků. 

Zásadní připomínkou a stížností je také skutečnost, že prostory bistra se v letním období velmi rychle ohřívají a nejsou patřičně klimatizovány. 

Já za sebe s jídelníčkem problém nemám, určitě bych si vybral a pochutnal. Mám ale za to, že lidi mají právo si říct své připomínky a je na poskytovateli služeb, zda je zohlední, či ne.​​​​​​​

​​​​​​​Moje zásadní připomínka a výhrada však směřuje k tomu, že díky výstavbě nového bistra zmizela původní budova TIRC s její krásnou a veřejností ceněnou kulatou terasou, kterou z mého pohledu funkčně nenahradí ani bistro s jeho terasami. I proto, že to byla vůbec první budova postavená v předstihu na čerstvě vznikající vodní cestě Baťův kanál. Měla tedy také cenu památeční a historickou. 

Sortiment terasového bufetu byl, řekněme lidový, a ten nyní bude na Baťáku chybět.

Vadí mně, že se vedení města dopouští, zřejmě kvůli pocitu vlastní neomylnosti, či dokonce geniality takových brutálních přehmatů.

Podobně, jako v případě neodpustitelné „rekonstrukce“ kamenné mohyly z roku 1908 v Parku Petra Bezruče, kdy z původního, historicky cenného útvaru s krásnou stoletou patinou jeho rozebráním a novým poskládáním vznikla neforemná a bezduchá hromada balvanů. 

Kapličku u Lapače, kterou si progresívní radniční „zušlechťovatelé“ památek vzali rovněž na mušku, se až na nátěr soklu, který rozhodně není "šmolkově modrý" podařilo vrátit do původní podoby a nebyla zprzněna brutálním stavebním zásahem pouze díky včasnému zásahu památkářů.

Veselí nad Moravou, 2.července 2024

Autor článku : Vilém Reichsfeld