V padesátých letech založil rodinu, když se oženil s Apolonií Buchtovou, která se v zarazickém domku narodila 18.ledna 1930 jako předposlední z pěti sester Buchtových: Františky, Marie, Ludmily, Apolonie a Alžběty. Jejich tatínek byl též rodák z tohoto domu a maminka pocházela z Kozojídek.

Mladí manželé Rokytovi bydleli ve Vracově a zde vychovávali  i své tři děti – syny Oldřicha a Igora a dceru Pavlu. Paní Rokytová  díky své píli, pracovitosti a umu dokázala pro své děti a manžela vytvořit domov plný lásky a porozumění.

Přestože žili ve skromných podmínkách, nikdy z její tváře nezmizel úsměv pro druhé a stále se ozývaly její oblíbené lidové písničky.  Její děti vždy u ní našly lásku pochopení a pomoc, za to se jí odvděčili spořádaným životem, vnoučaty a pravnoučaty.  Mohla se těšit jejich časté přítomnosti a byla štěstím a radostí jejich pozdějších let.

Pan Rokyta se malbě začal vážně věnovat od svých 25 let. Brzy se vypracoval ve výborného krajináře a svými příznivci je nazýván Král stínů, protože jeho obrazy lesních a polních cest jsou charakteristické právě hrou světla a stínu. Jako moravský patriot se stal i barevným svědomím svého rodného města Vracov, neboť zachytil jeho přesný obraz za doby, kdy fotografie byly ještě v černobílém provedení.

Stal se kronikou poválečného růstu města Vracova.  Při pohledu na kostel z jihu, z roku 1963 jsou vidět naposledy i vracovská farská humna a potok. Současný pohled vypadá naprosto odlišně rukopisem stejného umělce a jeho výrazových prostředků.  Totéž bychom mohli říct i o spoustě ulic, ale i pohledech severního horizontu s poli a vinohrady.

voda skutečně teče, odnáší spadlé větve a do luk a hájů vnáší nový život.

Byl přesvědčeným Moravanem, nakreslil několik autentických výjevů z vracovských hodů, ale i strážnického průvodu při mezinárodních festivalech, či jízdu králů. Vytvořil řadu obrazů z doby první republiky, zvláště z roku 1924, tedy z roku svého narození. Umělcovy obrazy najdete na vracovské radnici, v domácnostech Vracovjanů, Veselanů, ale i v příbytcích mnoha rodin po celém světě, aby jim stále vracely vzpomínky na domov a rodnou vlast.

Zejména po odchodu do důchodu našel v zarazickém domě náplň nové etapy svého života, ovocné stromy, léčivé byliny, malování a knihy. Výsledky jeho pěstění by nezapadly na ovocnářských výstavách, svými léčivkami zásoboval širokou rodinu. 

Neopomenutelnou velkou radostí jeho života se stali po dětech i vnuci a pravnuci, vnuků měl šest a pravnuků deset, někteří rozeseti po Evropě, jiní i za oceánem.

Vše co dělal, bylo po zralé úvaze, s fortelem a pečlivostí. O tom svědčí nesčetní obdivovatelé jeho obrazů, či jeho pravidelně konané a hojně navštěvované výstavy obrazů v jeho rodišti, ve Vracově. 

Každodenní večerní společnicí mu byla dobrá kniha.  Vybírat si mohl z více jak  tří tisíc knih, které jej obklopovaly. Ve svých knihách, které si dlouhá léta pečivě vybíral v mnohých knižních edicích, nalézal inspiraci pro své úvahy, odpovědi na mnohé otázky žití i své morální vzory. Snad i proto byl ve svém konání vždy zásadový, morálně pevný a čistý. Po celý život byl činorodý, a teprve pokročilý věk kolem devadesátky mu znemožnil každodenní pobyt na milované zahradě. Tak mohl pokračovat již jen v malování a čtení, až slábnoucí zrak v posledním roce mu znemožnil i tuto radost a potěšení.

Jeho povaha, vždy dbalá cti a spravedlnosti, mu byla bohužel mnohdy zdrojem nepříjemných střetů s okolím, připomeňme pobyt v koncentračním táboře, nejprve vstup a později zase nekompromisní vystoupení z KSČ v kritických  padesátých letech, či vyšetřování v souvislosti s podpisem Charty 77.

Pro svůj charakter, jasnost úsudku, schopnost výstižného vyjadřování a neochvějnost svého postoje byl výraznou osobností a mnohdy i mluvčím společenství, v němž se nacházel. Pan Oldřich Rokyta celým životem prokazoval, že lze žít skromně, bez morálních kompromisů a přitom bohatě.

Můžeme jen obdivovat, jak svým dlouhým a činorodým životem dokázal obohatit životy nejen své rodiny, ale i těch, kteří jej znali a měli možnost se těšit z jeho přítomnosti.

Veselí nad Moravou, 23.ledna 2024

Autor článku : Ing. Marie Ježková, badatelská činnost osobností a literátů Slovácka

Textové a grafické úpravy s použitím fotografií rodiny Rokytovy :  Vilém Reichsfeld

Dovětek (Vilém Reichsfeld) :  

V posledních letech se bohužel v našem městě stalo politováníhodnou skutečností opomínání (a chci doufat, že pouze nepozorností, či nedopatřením) obdivuhodné práce, úsilí a zásluh občanů města o jeho kulturní, duchovní a společenské povznesení. To nejhorší, co se může stát, je ocenění zásluh člověka až po jeho smrti. 

Posledním takovým případem bylo až posmrtné uznání pro Marii Minaříkovou, celoživotní varhanici zdejšího Chrámu sv. Andělů Strážných (na seznamu Držitelů Cen města chybí doposud!). Za více než 50 let si jejího varhanního doprovodu zřejmě nikdo nevšimnul?!

Na pozoruhodný život i dílo pana Oldřicha Rokyty a možnost uspořádat jeho retrospektivní výstavu obrazů  jsem upozornil v roce 2017 Veselské kulturní centrum, konkrétně jejího tehdejšího zaměstnance Petra Mičku, který pro to, bohužel ani po urgencích neudělal vůbec nic.