Poslední prázdniny

Prázdniny ještě ani nezačaly, ale v pátek 21.června už běžel v televizi film, který mám s mládím a prázdninami asi natrvalo spojený, western Sedm statečných. Filmy jako Tři mušketýři s Gerardem Barayem (pro mě ten nejlepší a nejvýpravnější ze všech jeho verzí), Angelika, všechny Mayovky počínaje filmem Poklad na stříbrném jezeře, Rio Bravo a také ten první zmíněný, dávno již kultovní, který toho 21.června vysílala Prima Max. Kultovní hlavně proto, jaká se v něm sešla skvělá parta herců, jak báječně hráli a jaká je to současně krásná studie charakterů. Proslulý a oblíbený je i kvůli tomu hlavně jeho začátek, ty epizody, při nichž se dají všichni ti pistolníci dohromady. Znával jsem jmény všech sedmi a většinu i přezdívkami. V pátek jsem ale zjistil, že už to není pravda (vybavili se mně pouze tři) a rychle jsem si to ještě ten večer osvěžil. Poslední z hrdinů, Robert Vaughn alias záhadný elegán Lee zemřel před třemi roky a Eli Wallach jako představitel vůdce banditů Calvery před pěti.  

Zmíněné filmy, ale samozřejmě také jiné se koncem šedesátých a v sedmdesátých letech minulého století promítaly o prázdninách v letním kině v zámeckém parku. Nejdříve se hrálo na prostranství před orchestrou, na kterém bylo postaveno promítací plátno. Před ní byla velká vybetonovaná plocha s lavicemi a za ní, téměř u chodníku kolem Moravy vedle sebe dvě kovové tribuny s lavicemi.

Nikdy jsem nepochopil, proč byla zmíněná betonová plocha rozebrána a toto místo vyňato z těch, kde se mohou v létě pořádat kulturní akce a zábavy všeho druhu. Teď se lidé musí při kulturních akcích v létě „smažit“ na sluncem rozpálených dlažbách náměstí. Taneční zábavy i čaje v parku měly své velké kouzlo. Kdo tam zažil srpnovou, či mysliveckou noc, nebo koncert, jistě to potvrdí. Park by kvůli těm pár letním akcím jistě nestrádal.

Nevím, zdali je tento snímek známý, nicméně je krásný. Prosluněná letní atmosféra ve stinném parku. Objevil jsem jej v archívu velkého veselského podniku, když jsem hledal něco úplně jiného. Jeho autorem je bohužel v mladém věku zemřelý Petr Vojtek a byl určen pro kalendář ŽV 1995. 

Později, už ani nevím proč, se letní kino přestěhovalo na druhou stranu Moravy a hrálo se na louce mezi fontánou před zámkem a jezírkem. A dodnes si pamatuji zřetelně na krásné vlahé letní večery, nebe plné hvězd, zvuk filmu, který se ozvěnou nesl tichým setmělým parkem a tu noční atmosféru v plném přírodním kině. Prostě magie letní noci. Komáři byli plošným postřikem vyhubeni a neotravovali. Byly prázdniny a ráno se nevstávalo do školy.

Tehdejší městské kino Svět bývalo ve dvorním traktu areálu restaurace U Janíků a mělo i malý balkon a bufet s prodejem lístků. Kina tehdy zažívala konjunkturu, nebyl internet, dokonce ani video, pouze dva kanály v televizi a někdo ještě „chytal Vídeň“, tedy vysílání rakouské televize.

Do předsálí kina se šlo po asi šesti širokých schodech, ke kterým se váže i moje vzpomínka z prázdnin v roce 1966. Vzpomínka na nadějného studenta medicíny a jediné dítě doktora Janíčka a známé kulturní pracovnice paní Janíčkové. Pavel, který byl o tři roky starší než já, v ní stojí před představením na těch schodech a čeká na kamaráda. Byla to tragédie, kterých je právě o prázdninách kvůli vodnímu živlu mnoho, která jej o prázdninách o rok později, v roce 1967 pod jezem v Uherském Ostrohu připravila o život, když se k němu s přítelem na loďce neopatrně přiblížili, loďka se převrhla a Pavel se utopil. Pavel studoval u tehdy proslulého srdečního specialisty MUDr. Navrátila, který pak po srpnu 1968 emigroval do Rakouska. Manžele Janíčkovy ztráta jediného dítěte navždy zlomila a ta tragédie na nich byla patrná po celý zbytek života. Snad celé město to s nimi tehdy prožívalo. 

Myslím si dodnes, že ty pravé prázdniny se vším, co k nim patří, jsou pouze na základní škole a poslední takové tedy po jejím ukončení v  9.třídě. Dovolené s rodiči doma, nebo v cizině, pobyty na chatě, dobrodružství ve městě i v přírodě s prvními kamarády. To s ukončením základní školy nechci říct, že zmizí, ale změní se to. I proto, že vznikají nová přátelství, první lásky a jiný vztah s dospělými, který souvisí s dospíváním. A přibude něco zásadního, co pak již nikdy z života nezmizí - starosti. Bezstarostný život skončil s posledním ročníkem základní školy, kterou všichni její absolventi s úlevou a rádi opouští, ale budou se k ní stejně ve svých vzpomínkách i na třídních setkáních vracet.

Vnímám to letos o to více, že jedna z dcer základní školu opouští a čekají ji ty poslední bezstarostné prázdniny. Připomínám si taky dobu, kdy jsme končili v deváté třídě my, silné ročníky 1950 a 51 v roce 1966. Byli jsme tehdy v jediné veselské základní devítileté škole na „Komendě“ čtyři třídy, každá měla kolem třiceti žáků. Škola na Hutníku byla teprve ve výstavbě. Už je to pěkná řádka let, přesně 53. Zachovali jsme se tehdy s mou třídou 9.D všichni jako idioti. Náš třídní byl přísný, ale spravedlivý člověk, pan učitel Antonín Gazárek a měli jsme jej rádi. Rozdal nám tehdy o posledním dni školního roku závěrečné vysvědčení, krátce nato zazvonilo a my jsme navždy doslova utekli ze třídy a ze školy. Já jsem se nicméně ještě během chvíle pro něco vrátil (velkou třídu jsme měli v dnešní staré budově církevní základní školy až úplně nahoře s okny do parku) a když jsem nahlédl do třídy, ze které zněla hudba, spatřil jsem tehdy již staršího a prošedivělého pana učitele, jak hraje pláčem uslzený na klavír. Nestál nám hlupákům tehdy ani za rozloučení. Nikdy jsem na to nezapomněl, a připomínal si to s proviněním vždy, když jsem jej později potkával, jak obětavě vozil svou manželku na invalidním vozíčku na procházku.

Pozoruji proto s potěšením, že to, co se stalo tehdy nám, se jistě nepřihodí těm nyní končícím devítkám na Hutníku. Přes veškeré „frflání“ na učitele a jejich kritiku se budou všem učitelům rozdávat dárky, některé i vtipné a odkazující na tu, či onu příhodu ze života třídy, skládají se rozlůčkové texty, vše se bude dokumentovat. Musím uznat, že děvčata, která se u nás občas schází mají skvělý smysl pro humor. Je to inteligentní a krásná mládež s rozumem i srdcem na pravém místě. Přeji jim ( i nám ), aby jim to v této divné době vydrželo!

Naše město má obrovský potenciál skýtající prázdninové vyžití a to hlavně kvůli již zmíněnému elementu, kterým je voda. Živlu, bez kterého by prázdniny nebyly prázdninami, živlu životodárnému, ale i život a majetek beroucímu. Popisovat řeku Moravu a všechny její krásná ramena, turistickou vodní magistrálu, kterou se ve spojení s ní stal Baťův kanál, jezera s průzračnou vodou utopená v zeleni a v neposlední řadě také koupaliště, které za poslední léta zásadně vylepšilo svoji infrastrukturu. Jednoduše ráj pro ty, kdo se chtějí koupat, rybařit, nebo jen tak bloumat a kochat se krásnou přírodou. A to už bohužel do výčtu těchto veselských vodních radovánek nemohu započíst splav, o kterém zde již byla řeč dříve.

Za ta desetiletí, která dělí naše poslední prázdniny od těch, kteří si je právě začali užívat, se hodně změnilo. Naše tehdejší způsoby zábavy už dnes asi nikoho nezajímají a vzhledem k nastalým změnám už ani není možné je provozovat. Klukovským výpravám na luka dnes brání všudypřítomné oplocení, ochrana a kultivace parcel, ze kterých se staly pečlivě obhospodařované pozemky a sady. V době našich posledních prázdnin byly louky a sady až po řeku Moravu prakticky bez jakýchkoliv plotů. Opatření provedená po povodních v roce 1997 „zkultivovala“ dříve vrbovými i jinými keři a stromy porostlé břehy Moravy, které jsou dnes jakéhokoliv porostu prosté. Totéž se stalo i při úpravách inundační hráze. Malebnost krajiny musela ustoupit zlé zkušenosti s ničivým živlem.

Do polí, a k našemu posvátnému místu, kterému jsme říkali „U štyrech lip“ už je zbytečné chodit, protože tyto mohutné a staré stromy dožily a byly dávno pokáceny. Změnila se i krajina v polích. Namísto drobných políček obdělávaných tetkami v sukních, strýcích v montérkách a zapřaženým koňským potahem jsou dnes velké plochy monokultur obdělávaných moderní technikou.

K prázdninovým zážitkům patří dnes již neodmyslitelně cestování k moři, ať už po vlastní ose, nebo letadlem. A mnoho z těch, kteří si užívají prázdniny, se také spolu se svými rodinami na většinou dlouhé a úmorné cesty k moři a od něj zase zpět vydávají. Stalo se to téměř nutností, částečně také proto, že si mnoho z nás myslí, že to nutně patří k životnímu standardu a slušné životní úrovni.

Naše město je svou polohou i uspořádáním jako stvořené k tomu, čemu se říká prázdninová destinace. Má prostě potenciál, který by mohlo využít, pokud se ještě dobuduje ubytovací a stravovací  infrastruktura, kterou turisté hledají. 

Začínají prázdniny, pro některé ty poslední opravdové.

Tak si je mládeži hezky a ve zdraví užijte. Prázdninám zdar!


Ve Veselí nad Moravou, 28.června 2019

Autor článku : Vilém Reichsfeld