V sobotu odpoledne jsem v uličce potkal Tondu. Potkal vlastně není správný výraz, protože měl namířeno stejně za mnou, jen jsem byl právě taky venku. Bylo krásné slunečné počasí pozdního léta a Tonda přišel jenom v modrých trenkách. Přestože je mu už myslím kolem osmdesátky, vydal se ven jenom takto spoře oblečený. Jeho neopálené, sice stárnoucí, ale svižné a zachovalé tělo v tom slunci zářilo. Potřeboval se něco zeptat kvůli zahradě a její údržbě a tak jsem jej pozval k nám domů.

Tondovi nic neschází. Nějaké prášky sice bere, má obvyklé drobné neduhy a potíže s prostatou. Nevím, proč se takovým lidem říká starci, mně do toho věku chybí desítka, ale za starého se jaksi stále odmítám považovat. Jako kluci jsme však za staré lidi považovali čtyřicátníky. Říkali jsme jim „starý“. „Starý“ nás prohnal, když jsme obírali v sádku u „Mrtváku“ něčí hrušky, „stará“ nám vynadala, když jsme byli na ulici v zápalu hry moc hluční. Když vidím, jak vypadají někteří podstatně mladší jedinci, tak si docela foukám. O starobě v myšlení a v chování nemluvě. Jak se říká, každý je tak starý, jak se sám cítí. Ale to jsem trochu odbočil. 

Tonda se usadil na ratanové pohovce na terase, řekl, co potřebuje a já jsem mu mohl dát informaci, kterou potřeboval. Jméno a telefon odborníka na zahrady. Bylo ale cítit, že ta návštěva má více účelů, že si Tonda potřebuje „vylét srdce“, jak se říká. Známe se asi 20 let, Tonda ke mně asi chová důvěru, a  ten podobný věk při tom asi rovněž hraje roli. Možná ale taky jinak nemá nikoho, komu by se svěřil, když má potřebu. Tonda postavil za svůj život několik domů, je jistě slušně zajištěný a jeho syn a dcera jakbysmet. Nemá to ale doma přesto jednoduché. Řekl bych, že je typický případ ušlápnutého chlapa, který je „pod pantoflem“ manželky, která navíc trpí jistou obsesí.

Je jí činnost, která je v každé domácnosti žádoucí a nutná. Nic se však nemá přehánět, jinak je z toho moloch a podivný smysl života. Až tak daleko to u nich došlo a Tonda se stal služebníkem a obětí toho molocha.

Tonda seděl a probírali jsme společná témata a také drby, na které Tonda trochu je, a kdo nakonec ne. A já jsem pozoroval, že Tonda chvílemi jihne, na jednu stranu si pochvaloval, jak se jim všem doma materiálně dobře daří, ale taky si stěžoval na ty domácí poměry, kterým padl za oběť, netroufá se jim postavit a už je na to stejně asi pozdě. Mluvili jsme mluvili, řeč se pak stočila na časy, které každého, byť podstatně mladšího přivádí do stavu nostalgie, melancholie a možná i zasnění. Mládí a jeho prožitky, vzpomínky na lásky a přátelství, které utkví v paměti, přibarvené a přikrášlené tím vzdáleným pohledem do minulosti, a také zbavené nedokonalosti našich mladých let, která se ztratí v odstupu desetiletí, které už od těch dob uplynuly. Nedokonalosti, která by ty krásné, hladivé a příjemně dráždivé vzpomínky jen rušila.

Hovor tam zavedl Tonda a bylo poznat, že se do doby svého mládí vrací často. Možná podvědomě i proto, aby se jedna z těch misek váhy, na kterých leží blahobyt s pohodlím na jedné straně a stereotyp s pokořením na straně druhé, přece jenom převážila správným směrem a Tondovu životu dodala aspoň trochu optimismu a koření.

A chvíli předtím, než se zvedl k odchodu, byla ta vzpomínka, kterou se v nitru asi delší dobu zabýval, trochu spontánně, trochu ostýchavě, se zvlhlýma očima a třesoucím se hlasem vyslovena.                                              Tonda sloužil jako voják někde na severu Čech a měl tam mladou lásku. Děvčátko, jak on řekl, kterému bylo teprve necelých 17 let. Jeho lásku opětovalo a tak má Tonda teď, v pokročilém věku pěkné vzpomínky. Musel jsem jej ale vzápětí vyvést z pošetilého nápadu, rozjet se do toho kraje svého vojančení a vzpomínek, a tu dívku, pokud ještě vůbec žije vyhledat. Ten jeho světabol byl asi dost silný, když nedokázal domyslet nesmyslnost svého úmyslu. Ale stejně jej chápu. Občas mívám taky podobné nápady, které však vzápětí potlačí rozum. S idealistickými, snílkovskými myšlenkami se prostě hezky žije, možná mají i jiný význam a účinek v zákoutích lidského mozku a těla, a prospívají mu. Kdoví, proč to tak je, ale je to krásné a myslím, že i důležité.

Letní prázdninová nálada u starého veselského splavu, začátek sedmdesátých let. "Brit" - Milan Mazur (druhý zleva) a "Klaun" Pepa Punčochář  (sedící na zemi) už se s tímto světem rozloučili.   

Od té doby jsem Tondu potkal jen jednou. Stěžoval si, jak byla služba toho doporučeného odborníka drahá, byť byla kvalitní. Tak jsem mu k tomu vcelku drsně řekl svoje, zejména v souvislostech výše uvedených a myslím, že to pochopil.

Na ten náš letní rozhovor, zvláště pak jeho závěr si občas vzpomenu. Jak kvůli zřejmě nešťastnému Tondovi, tak i kvůli vlastním příležitostným stavům nostalgie a vzpomínek, které snad mají všichni, kteří mají těch pár krásných, ale bohužel i pomíjivých let dospívání navždy zapsány ve svých srdcích a myslích. Možná, že právě kvůli jejich pomíjivosti jsou ty vzpomínky nesmazatelné po celý život. Prostě „Stříbrný vítr“, co k tomu dodat.

Moje vzpomínky jsou spojeny s místy od Strážnice, přes Ostroh a Novou Ves po Hradiště a také se Zlínem.      Kam se všichni ti bezvadní kamarádi, kamarádky a lásky spojené s těmi místy, které už dávno nevídám ztratili, po tom nepátrám. O některých kamarádech vím, že již zemřeli. Abych pravdu řekl myslím, že setkání s těmi, co žijí, by bylo možná také zklamáním a neměli bychom si po těch letech snad ani co říct.

A tak jsem spokojený s tím, že moje vzpomínky neruší žádný neklid v duši a žiju v kraji, který k nim patří.  

Rodné Veselí se ke vzpomínkám toho druhu ani moc neváže. Parta mých kamarádů, kamarádek i moje tehdejší lásky byli z Ostrohu a Nové Vsi a proslulé „čaje“ na nichž hráli legendární Bodláci, kteří v 68. emigrovali a po nich první Čmeláci, ty se konaly také tam. A v Hradišti pak na Orlovně občas skvělé taneční diskotéky s Pavlem Černockým a někdy i Oskarem Gottlíebem. Po cestě na internát do Gottwaldova, dnešního Zlína to byla v neděli odpoledne povinná zastávka. Skvělá doba to byla. Tehdy se psala hudební historie, vznikaly legendy, my to hltali plnými doušky a dodnes to nezapomněli. 

K Veselí se mně váže spíše jedna velice smutná vzpomínka ze začátku září 1973. Pohřeb mého dobrého kamaráda Jirky Loveckého ze Břehů, kterého zabil elektrický proud, když jako čerstvý strojvedoucí vylezl 29.srpna 1973 v Brně-Maloměřicích na mašinu a dostal se do blízkosti trakce. Jirkovi bylo 21 let. 

Vybavuje se mně dlouhý pohřební průvod, v němž někteří kluci včetně mě kráčeli ještě ve vojenském stejnokroji, který za tři týdny svlékli a děvčata, kamarádky, družičky v bílých šatech nesla za rakví Jirkovi zelený věnec a na něm zlomenou růži. A jedna z nich pak i pokračování Jirkova života.

Tam nám tehdy také přestal vát ten "Stříbrný vítr" krásného mládí a pro všechny začal jiný život.

A protože je právě přede dnem věnovaným Památce zesnulých, tak všechny ty vzpomínky na krásnou dobu mládí patří hlavně těm skvělým holkám a klukům, kteří už mezi námi nejsou. C'est la vie! 

Ve Veselí nad Moravou, 27.října 2020

Autor článku : Vilém Reichsfeld