Jinak jsme mu vlastně ani neříkali. Jmenoval se ale František Řičica a byl to strýc mé maminky. Ale jak už to na Slovácku je, prastrýc se neříká, takže i můj.

Pocházel z pěti dětí, z chudé rodiny, jejíž větší, ta mužská polovina inklinovala od mládí ke komunistické myšlence a pak se ji po celý život nezřekla. Ta ženská měla světonázor spíše opačný.

Kvůli protinacistickému odboji byl umučen v koncentráku jeho bratr Petr ze Vnorov a druhý bratr Josef se musel téměř po celou válku před Němci a zrádci skrývat.

Jeho maminka Marie, se kterou jako nejmladší syn, který na rozdíl od všech ostatních členů rodiny zůstal svobodný,  po celý život žil a také ji vzorně doopatroval, zemřela v roce 1977 ve věku 101 let.

Co pamatuji, žili s maminkou v jedné podkrovní světničce. Žili tam však již i před válkou, od doby, kdy náš dům postavila v roce 1934 její dcera Marie, Frantova sestra a moje babička. Její tatínek Petr Řičica v té světničce zemřel 24. dubna 1945, v den osvobození našeho města. Údajně v ten den do podkroví narazil také šrapnel, který jej poškodil. Se smrtí Petra to ale nesouviselo.

František Řičica  (spodní řada) na svatbě neteře Dany v roce 1949 

Franta měl chytrou hlavu, šikovné ruce a dobré srdce, i když možná právě díky té proletářské nátuře se někdy zdálo, že je tvrdý a nesmlouvavý. I k sobě. Neměl rád zbytečnosti, nedopřál si a celý život se obešel bez rádia a televize, které mu plně nahradily knihy a noviny. Neřekl to, ale neměl rád víc, než člověk opravdu nejnutněji potřeboval. Byl asketa.

V té podkrovní světničce byly dvě lůžka, skříň, knihovna, sporáček na uhlí, jednodřezová skříňka a polička na potraviny. Kýbl s vodou ze studny stál na chodbě u schodiště, u něj visel plechový hrnek na nabrání, na záchod se chodilo do zahrady, kde byla ke chlívku přistavena zděná latrína. Hygienu tehdy nikdo moc neřešil, životní úroveň i hygienické návyky byly v šedesátých letech minulého století zcela někde jinde, než dnes. Vzpomínám ale dodnes, jak přesto chutnaly stařenčiny báleše pečené na plotně „šporheltu“, potřené trnkama, sypané makem a polété rozpuštěným máslem.

Někdy v roce 1973 se Franta s maminkou odstěhovali. Koupili si domek vedle Kaze Holodniaka, známé to veselské figury v uličce, která propojuje ulice Rozmarýnovou a Na Drahách. Jeho mamince a mé stařence už tehdy bylo 97 let, byla stále dobrého rozumu, ale již dlouho ležák s nohama. Strýc Franta jí chtěl ukázat velké stavební změny, které tehdy ve Veselí probíhaly a tak namontoval kolečka k lehkému lůžku a vozil ji tak po městě, aby měla přehled o dění, a také nějaké rozptýlení.

Moje maminka oběma aspoň o víkendu vařila, stařenka už moc nejedla a Franta neodolal, zpronevěřil se svému asketismu a dobré jídlo si s chutí dopřál.

Vyučil se elektrikářskému řemeslu u mistra Synka a někdy po válce nastoupil do Letu Kunovice. Tam se mohl rozvíjet jeho um i vědomosti. Jako pouze vyučený dohnal studiem knih jak vyšší matematiku a fyziku, tak doplňoval i vzdělání elektrotechnické. Nebyl však pouhým teoretikem, ale díky svým šikovným rukám také obratným konstruktérem a mechanikem.  

Kdykoliv jsem k němu přišel, ležely na jeho stole rozevřené knihy, většinou o elektrotechnice, optice a fyzice, oborech, které jej celoživotně provázely a které taky miloval. Strýc Franta byl všestranně technicky nadaný. Pamatuji, když srovnával silnou nahnutou zídku u svého domku. Ta natahovací metoda je velice jednoduchá, ale bez systematičnosti a trpělivosti zrádná. Franta zídku perfektně srovnal.

Občas si Franta vyrazil na vycházku do přírody, měl rád veselské louky a rád pozoroval zvířata. Několika opuštěným kočkám zachránil život, když jim poskytnul asyl ve svém domku. Poblíž potoka Svodnice. již na ostrožském katastru bývala před léty menší pískovna, ve které se těžil žlutý písek. Kolem roku 1970 se tam uvezla stěna a zasypalo to sedmnáctiletého kluka Drahoše G. z ulice Na Drahách, který to bohužel nepřežil. Později se z toho stalo smetiště. Tím způsobem se ta díra zaplňovala před rekultivací. Franta tam jednou našel kus dubového pražce, jindy prý tam z kusu betonu, či malty trčel hodinový strojek. I ten zachránil a doplnil. Franta z toho odpadu vytvořil nádherné nástěnné hodiny. Bez truhlářských strojů. Občas kutil něco v malém přístavku, kde měl dílničku. Vrtačku ve stojanu, malý a ještě menší soustruh. Vyrobil na nich z velké části didaktické modely parního stroje a hnacího soustrojí. Podal patent na nedestrukční metodu měření pevnosti stavebních hmot a betonu. Byl mu přiznán.

Kolem přelomu tisíciletí už mu ubývalo sil a využil možnosti odstěhovat se do Domu s pečovatelskou službou. Svůj dům prodal velmi levně rodině a stržené peníze měl uloženy pouze ve stole svého bytečku. Ukradl mu je nějaký poberta, který tam tehdy loupil na více místech. Poté mu brzy diagnostikovali rakovinu plic, přestože nikdy nekouřil. Kolem padesátky ale měl tuberkulózu, kterou se mu tehdy podařilo porazit.

Když jej koncem léta 2002 odvážela sanitka do kyjovské nemocnice, doprovázela jej neteř Dana. Franta už byl poznamenán zhoubnou nemocí, bledý a strašně zesláblý. V sanitce, po cestě do špitálu něco usilovně svíral v pěsti, ale na naléhání to neteři Daně nakonec vydal. Byl to malinký, asi tři centimetry dlouhý zavírací nožíček se soustruženou dřevěnou střenkou. Franta byl po celý svůj život realistou bez iluzí a myslel asi i na bezvýchodnost svého stavu. Věděl, že se nevrátí a zůstane nakonec sám, jako každý, jehož hodina se blíží. Když mně ten nožík Dana s komentářem předávala, draly se mně slzy do očí.

Franta zemřel 10. září 2002 a bylo mu 88 let.

Jeho život nebyl ničím výjimečný, byl pouze čestným, spravedlivým a zásadovým člověkem. I to je dost. A také proto mu se vzpomínkou věnuji tento článek o obyčejném lidském životě. 

Ve Veselí nad Moravou, 10.července 2020

Autor článku : Vilém Reichsfeld