Novinky
Vojtěch Bublák se loučí se čtenáři
I nejlepší předsevzetí někdy nevyjdou, nebo nevyjdou zcela, Důvody pro to jsou nejrůznější. Od pouhé lenosti a slabé vůle, až po překážky, které do cesty postaví stáří, nebo nemoc.
Pan Vojtěch Bublák mně prostřednictvím své zdejší spolužačky sdělil, že už není schopen pokračovat ve svém povídání, lépe řečeno, že už není schopen jej dokončit tak, jak slíbil. Chyběl už jen poslední díl, který jej měl uzavřít.
Jeho obsahem měly být postřehy z jeho poslední cesty do rodného města, které navštívil loni a částečně se o nich hovořilo již v prvním díle seriálu o panu Bublákovi a jeho životě.
Z prvních dvou článků pana Bubláka jsem měl dojem, že se uchyluje k poučování, jak to někteří Češi žijící na „Západě“ s oblibou dělají, když se tady chovají namistrovaně a všechno ví lépe, než zaostalci z „Východu“.
Později jsem na vyjadřování pana Bubláka změnil názor, a v některých věcech mu dávám za pravdu.
Sám jsem se občas dopouštěl podobného, ale naopak obráceného vychvalování českého pokroku a rozvoje. Než jsem si uvědomil, že je to nesmysl, protože taková srovnávání často, jak se říká, pokulhávají. Každá země má svá specifika, pozitiva, ale také negativa a paušalizované srovnávání nemůže být objektivní. A hlavně, není k ničemu.
Komunikuji také se synem pana Bubláka Lubošem (Lubosch) a obdivuji jeho kultivované vyjadřování v němčině. Sdělil mně mimo jiné, že se z článků, které jsem zveřejnil na základě vzpomínek jeho tatínka, s překvapením dozvěděl mnoho věcí, které mu doposud nebyly známy, protože on se o nich před ním nikdy nezmínil.
Pan Bublák se hned na počátku ve svých mailech zmínil o několika tématech, která jej napadla při poslední cestě do staré vlasti. Témata, o kterých chtěl napsat v závěru svého vyprávění. Vzpomněl je i ve svém posledním mailu své spolužačce a tak je tady alespoň v krátkosti zmíním.
Bylo to třeba dálniční spojení Moravy s Rakouskem, potažmo s Vídní. Nevím, nakolik pan Bublák zná příčiny toho, proč Rakouští stavitelé mají dálnici A5 k našim hranicím dávno hotovou, z naší strany ale bohužel dostavba do Brna (D55) stagnuje už řadu let. Problémy s mocnými „ochranáři“ přírody totiž neberou konce. Naše ostuda, smutná skutečnost.
Tak to vypadá s uložením zesnulých na přírodním hřbitově v Německu , kde má pan Bublák zakoupena 3 místa. O úpravu hrobů se stará město, které za úplatu dodržuje pokyny nájemců hrobového místa
Původně jsem měl z prvního textu pana Bubláka za to, že na podchod pod železnicí u Kauflandu, kterému se říká „Myší díra“, nahlíží kriticky a dělá si z něj legraci.
Až z jeho posledního mailu vyplývá, že se mu ta zkratka, která tvoří jedno ze tří míst, kterými je možné pěšmo překonat bariéru dělící město na dvě poloviny, tedy železnici, líbí. Nevím také, zda je mu známo něco o jeho historii, možná už to také zapomněl.
Pochválil nám také kolumbárium na městském hřbitově a sám už se také zřejmě zaobírá myšlenkami týkajícími se spočinutí vlastních ostatků, když poslal fotku, jak to vypadá s uložením zesnulých na přírodním hřbitově v Německu, kde má zakoupená 3 místa.
Tolik k rozlůčce s Veselským rodákem Vojtou Bublákem, kterému přeji (snad i za čtenáře), aby to místo na přírodním hřbitově v Německu ještě dlouho nepotřeboval a ve zdraví vzpomínal na naše město.
Pan Bublák mě v jednom ze svých mailů srdečně pozval do města Konstanz, po našem Kostnice, která je s našimi dějinami tak neblaze provázána.
Nepochybuji o tom, že město, kde pan Bublák po odchodu z Veselí našel svůj domov je krásné, oplývá památkami a má hostům co nabídnout.
Pozvání a návštěvu jsem však zdvořile odmítl z jednoho prostého důvodu, nemám už chuť a elán, někam dále cestovat, už mě prostě neláká poznávat nové země a města.
Souvisí to určitě také s tím, v jaké pohnuté době jsme se po dlouhých letech relativního klidu a prosperity ocitli.
Na závěr jsem si nechal jednu osobní poznámku, která se sice částečně vztahuje k samotnému panu Bublákovi, ale má také širší souvislosti s mým pohledem na dnešní dobu.
O prázdninách jsme i s manželkou po letech navštívili Vídeň, kde žijí mé dvě nejstarší dcery a vnučka, které už bude 26 let.
Počasí nám přálo, moje děvčata se nám věnovala a tak jsme si ten třídenní pobyt opravdu užili. Krásné výstavy, dobré jídlo, včetně nedostižných Vídeňských řízků s jejich stejně skvělým bramborovým salátem. Ne v restauraci, ale v obyčejném řízkovém řetězci, za "pár šupů" - na hezké uliční zahrádce (zkuste to). Procházky středem Vídně s jeho cukrárnami a kavárnami. Krásný dojem kazili pouze pseudožebráci, kteří se na frekventovaných a turisticky zajímavých místech pokouší vzbudit soucit lidí. Nejsou to však podle sdělení Vídeňáků žádní chudáci, ale pouze pěšáci cizokrajných gangů, pro něž pracují. Nic, co bychom si měli pořídit u nás, abychom dohnali Západ.
Asi jsem ten výlet potřeboval i proto, abych si znovu připomenul, proč jsem tu Vídeň, její solidnost a pohostinnost, ale i mentalitu jejich obyvatel měl tak rád a oživil si to zase, po hodně dlouhé době.
Přesto už to není ta Vídeň, kterou jsme s rodinou zažili po našem příchodu do Rakouska v roce 1983, ale i později.
Dosluhoval tehdy oblíbený premiér Kreisky - původem Žid z Moravy, prezidentem byl moudrý a rozvážný pan Kirchschläger a kardinálem stejně moudrý, kultivovaný a nestranný pan König. Obrovské osobnosti, které dnes tak chybí. Sociální smír, klid a pohoda ve společnosti byly balzámem, který jsme sice zkušeností s tím vším nepolíbení, ale možná i právě proto, vnímali jako ideální stav světa, ve kterém chceme žít. To všechno už bohužel není dávno pravda. Nejen Rakousko, ale celý slavný Západ se společensky a sociálně změnil k nepoznání, a my, kteří jsme se k němu přidali později, se s ním vezeme a poznáváme to na vlastní kůži. Zboží v obchodech je stejně, nebo i víc, cestovat můžeme dle libosti. Není to ale to hlavní a podstatné, co se změnilo. Zásadní je to, co se tehdy vůbec neřešilo, co nebylo na pořadu dne. Tehdy se totiž, na rozdíl ode dneška nehledaly, natož aby postrádaly základní předpoklady pro spokojený a klidný život lidí. Naděje a životní optimismus. Tehdy totiž byly všudypřítomné. Pár let po našem odchodu z Moravy dorazila ta naděje a optimismus i do naší země. Nebo se tam možná po dvacetileté odmlce pouze vrátily.
Že se dnes pozvolna všude vytratily, mně potvrdili i přátelé z druhé stany oceánu. A jak to všechno souvisí s panem Bublákem? V souvislosti s jeho optimismem a naději vyzařujícími vzpomínkami, už jsem mu nestačil položit otázku, jak to cítí dnes. Nebudu ho už obtěžovat s dotazy, ale pokud si přečte tento článek, možná na to ještě odpoví. Nechám to tedy na něm.
Veselí nad Moravou, 15.listopadu 2022
Autor článku : Vilém Reichsfeld