Původně jsem tento článek plánoval jinak, a měl vyjít dříve, ještě než Jirku Kostolného v pondělí 24.května 2021 pochovali.

Ale nějak se to nevyvrbilo a tak jsem pro ten malý nekrolog nedostal podklady. Už jsem to chtěl pustit z hlavy, tolik lidí pořád umírá a odbude se to smutečním oznámením a na něm třeba jenom sdělením, že se konalo rozloučení v kruhu rodinném. Přesto mně to nedá, abych skromně neuvedl aspoň to málo, co o Jiřím Kostolném vím.              Byl přece dobrá duša a těšil mnoho let naše chuťové buňky, než jej zabil, jak říká můj přítel z Kanady „čínský mor“.

První moje setkání s Jurkou a jeho kulinářskou zručností bylo někdy v polovině devadesátých let v Uherském Ostrohu. Nenápadný domek v „esíčku“ u hřbitova tehdy hostil jednu z prvních, trochu jiných restaurací, která se brzy stala široko daleko vyhlášenou institucí, kde se dá dobře pojíst. Jmenovala se „Viktorie“, ale nikdo jí neřekl jinak, než „Viktorka“.

Jméno jí v krátké době udělali dva společníci. Jiří Kostolný a "Džonek" – Jenda Kučera. Jiří vařil a Jenda se šarmem sobě vlastním obsluhoval. Dobrou pověst si podnik vybudoval díky poctivosti a kvalitní práci obou, tehdy ještě hochů ve středním věku. Viktorka si nehrála na nějakou kulinářskou instituci, takové ambice nikdy neměla, a mám za to, že většina jejích klientů by o nějakou snobárnu ani neměla zájem.

Kdo si zašel na Viktorku, mohl se spolehnout, že si fakt dobře pošmákne. A mně se čím dál víc zdá, že v těch devadesátých letech, v té neuvěřitelné, tehdy ještě nepokřivené svobodě snad všechno i víc chutnalo, než dnes. Obzvlášť, když stál u sporáku Jirka Kostolný. A taky se dost lidí po příchodu do podniku nejdřív ptalo. Kdo dnes vaří“? Nebo „vaří dnes Jurka“?

Obyčejná kotleta, panenka, nebo drahý biftek se dají udělat blbě, průměrně, nebo skvěle, a stejně tak hranolky, či americké brambory. A každému se taky občas něco nepovede. Ale Jirkovi se dařilo téměř vždy a téměř bez výjimky, a i ta porce grilovaného masa vždycky měla mimo správnou tloušťku, vychucení a akurátní propečení ještě nějakou přidanou hodnotu, třeba trochu skvělé omáčky přes a kolem, a taková Jirkova plněná panenka, to už byla a pořád ještě je opravdu lahůdka. Koho by napadlo, zabalit do plátku panenky žampion a kousek salámu Hekules, a z těch malých závitků udělat plochý špíz?

Ale nic netrvá věčně, a tak skončila i vyhlášená Viktorka v té zatáčce v Uherském Ostrohu. O okolnostech toho konce nic nevím, a už to nakonec ani není důležité. Prostě jsme to jen vzali na vědomí a chvíli nevěděli, kam budeme chodit občas pojíst. Džonek už v tomto oboru dál nepokračoval. Jirka se „udělal pro sebe“ a otevřel si ve Veselí u sokolovny restauraci „Astoria“. Nikdo jí však neříká jinak, než „Astorka“.

Navázal na to, co skončilo v Ostrohu. Podnik se zase nacházel u hlavní silnice – „na raně“, jak se říká, a myslím, že se Jurkovi s podporou manželky Marušky podařil skvělý restart, i když náběh vždycky chvilku trvá.

A tak si nejen lidi z Veselí a okolí, ale také hodně těch, kteří jedou kolem, zase přišlo na své. Běžný provoz, meníčka, ale i svatby (po svatbě, v pondělí k meníčku vývar s knedlíčky, kterého se prozřetelně uvařilo více), rauty, pohoštění všeho druhu, i to patřilo k repertoáru Jirkovy restaurace.

Jirka už nám bohužel neuvaří, neposedí na židli před kuchyní, aby se pozdravil se známými, a my budeme na něj a jeho výtečnou kuchyni v dobrém vzpomínat.

Jeho Astorce přejeme, aby se poté, co přišla o svoji duši zase brzo rozběhla a našla šéfa, který nám dokáže, že je Jurkův důstojný nástupce.  

Veselí nad Moravou, 26.května 2021

Autor článku : Vilém Reichsfeld