Chtěli jsme demokracii,                                                             Máme demokraturu 

„Moc si nepískejme, protože veškeré tyhle věci se mohou opakovat a dokonce i v demokracii nebo demokratuře, která by mohla nastat. Já žiju dost dlouho na západě, abych věděl, že se z jedné země, která je demokratická, překrásná může do zítřka stát válečné pole a naopak. To znamená — to chce hlídat!“

                                                                                                Karel Kryl, 1990

Stav demokracie po třiceti letech : svobodně zvolený prezident republiky a rovněž premiér se oficiálních oslav zúčastnit nemohou. Mají strach! Zfanatizovaný dav, který si jako jediný "demokratický a k tomu povolaný" oslavy přivlastnil, by je nejenže nepustil ke slovu, ale zcela jistě by je vypískal, vyhodil jejich kytice a věnce do odpadků, a zřejmě by je i rozsápal. Potřebujete lepší důkaz toho, že má Karel Kryl pravdu? 

Jak začít a v jakém duchu se vyjádřit k výročí, které mělo být oslavou tří desetiletí  nově nabyté svobody a rozvoje demokracie, které se ale namísto toho stalo pro mnohé z nás smutným svědkem jejich úpadku?

Datum, tedy den a měsíc, které těch třicet let ohraničuje zde rozhodně neuvedu, protože u mnoha lidí dávno ztratil význam a ještě více lidí jej má důvod nenávidět. Důvodem je obrovské zklamání a nenaplnění očekávaných nadějí.

A také omílání jeho „takzvaného“ odkazu a totálního znehodnocení jeho významu těmi, kteří se samolibě pasovali do role nositelů správných názorů během posledního desetiletí. Tím samozřejmě nemám na mysli toto datum v tragickém roce 1939, nýbrž to v roce 1989.

Infekce úpadku a destrukce základních hodnot však nepostihly pouze naši zemi, ale v mnohem větší míře prakticky celou Evropu i Ameriku. Je smutné konstatovat, že ty „ubohé“ a „zaostalé“ země, střední a východní Evropy, kterým ten Západ a vyspělá Evropa byly kdysi vzorem a imponovaly jim svou úrovní, je dnes převyšují hygienou občanského uvědomění a pozitivismem zdravého konzervativního a vlasteneckého vývoje. Závidět tyto hodnoty dnes naopak mohou ony nám.

Po letech pokryteckého působení dnešních učitelů té „jedině správné“, liberální demokracie, z neúspěchu zoufalých politiků bez programu, potácejících se na okraji politického propadliště, prodejných a prolhaných novinářů je bilance jejich činnosti zoufalá a nelze se divit, že je neúspěch vede také k zoufalým činům.

Nic nepomáhá v přesvědčování národa ani dennodenní utvrzování o jeho hlouposti a nevyspělosti při volbách ze strany médií, v čele se zpolitizovanou Českou televizí. Národ poučený ze čtyřiceti let jiné demokracie, tehdy s přívlastkem „lidová“ je dobře vyškolen ve schopnosti, jak přebírat informace z oficiálních médií a jak s nimi nakládat. Přes veškerou snahu jejich tehdejšího, stejně jako dnešního nepravdivého a falešného fungování jsou lidé a to i ti, od kterých by to člověk opravdu nečekal, jak se říká „v obraze“ a mají ve věcech jasno. Tragédií hlavního proudu, který demokraturu vytváří a důkazem o pokleslé úrovni jeho tvůrců je to, že melou stále dokola své lži a polopravdy, stejně jako to svého času dělalo Rudé právo v domnění, že přesvědčí. Roli tehdejší osvěty ze Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a samizdatů dnes plní alternativní média, pomlouvaná a haněná médii "pravdivými" přesně tak, jak to dělala komunistická propaganda před rokem 1989. Situace se pouze obrátila. Ty, za socialismu tak často zmiňované "diverzní centrály" se přemístily ze západu na východ, na ministerstvu vnitra máme oddělení pro boj s ideologickou elektronickou diverzí, svoboda slova už není zaručena (tedy vlastně je, ale jen pokud jde o nezávadné a korektní názory, které vyhodnocují ti "správní lidé").

Jeden z elektronicky šířených textů "Co obnášela tak zvaná totalita". Lze dohledat na internetu v diskuzích.

Propagandistická rétorika dob socialismu upadla na tři desítky let do zapomnění. "Elita" národa ji nyní v nouzi vrací opět do hry.  Když není možné lidi přesvědčit fakty, pomůže ideologie z úst známých umělců, kteří podlehli pokušení plést se do politiky.

Dobré srovnání. Je podobnost a zaměření obou textů čistě náhodná? Nebo se jedná o pevně zakořeněné totalitní myšlení  autorů obou textů? 

Po dlouhou dobu se zdálo být připomínání dob minulých, tedy časů před rokem 1989 anachronismem a znakem pouhé nostalgie lidí, kteří již zapomněli, jak to tehdy bylo. Na toto téma se hojně objevují články v médiích a řetězové e-maily. Leccos se jim dá vytknout, je v nich však i hodně pravdy a jsou tedy zřejmě i důvody k tomu, aby se lidé takto zamýšleli. To je velká prohra dnešní doby. Demokracie přinesla svobodu pohybu a zatím ještě i slova, cestování je jednoduché, stejně jako pořízení jakéhokoliv zboží (jsou- li k tomu po ruce potřebné finance! ). Vše ostatní je pak již podstatně složitější, náročnější, leckdy nemožné.  Upustilo se od základních vymožeností, které dříve doba měla a lidem vyhovovaly, zlikvidovaly se prospěšné spolky, organizace a krásné akce, nebo jen živoří. Třicet let je již doba dostatečně dlouhá, aby se to dalo jak kvalifikovaně, tak i pragmaticky srovnat. Proč skončil Svazarm, proč kluci nechodí na vojnu a kde je armáda, která by nás mohla opravdu bránit, komu škodila spartakiáda (mrkněte, jak dnes vypadá největší stadion světa Strahov), proč živoří zájmová činnost. Dobře funguje bohužel jen to, co někomu přináší zisk.

Média jako Respekt, jehož redaktoři se považují za elitu hlavního proudu českých médií patří k těm, kteří vnáší do prostoru nejvíce ostře moralizujících doporučení a kritiky těch, kteří nejedou na jejich vlně hodnot. Přitom  jsou placeni z kradených peněz uhlobarona Bakaly, který vytuneloval OKD a připravil o byty 40 000 rodin i jednotlivých nájemníků z Ostravy a okolí, kterým předtím slavnostně slíbil jejich levný odprodej. Lidé bez páteře a svědomí, výsměch s drzostí v čisté podobě, hyeny české novinařiny.

Nenávidět až za hrob, hledat nepřátele, přát smrt protivníkovi, po smrti jej ještě pohanět, to jsou dnešní liberální metody politického boje v případě, když se ne a nedaří ve volbách. Touha po pomstě je primitivní důkaz zoufalství politiků opozice, která na programový a politický boj s Babišem nemá žádnou energii, nápady a už vůbec ne Babišovo charizma sice bohatého, ale přesto obyčejného chlápka, který mluví tak, že mu lidi rozumí, tak jak mu "zobák" narostl. Lidi velice dobře vycítí a odliší férovost od falše, rozeznají pragmatika od ouřadů, kteří jen kecají a kecají. A tak je pro ně ten "proklatý STBák a bývalý komunista" přijatelnější a důvěryhodnější, než profláknutí a ničemní "demokrati" bez šarmu a drajvu, okopávači kotníků žijící v hříchu nenávisti. Opozice nemá dobré lídry, nemá spíkry, nemá tah na branku, nemá nic, než nenaplněnou a zoufalou touhu po odplatě projevovanou nenávistí. A po právu klesající volební preference.

A ještě něco : povšimněte si prosím u těch "správných demokratů"  absence humoru a smíchu. Je to možná na první pohled sice banální maličkost, ale pro člověka, jeho duševní zdraví a udržení toho, čemu se říká zdravá lidská pospolitost věc nesmírně důležitá. Oni znají maximálně chladný, jízlivý a zlý humor. Viděli jste film "Harry Potter"? A sešlosti Voldemortovy družiny? Tak něco na ten způsob!

"Podle nejnovějšího průzkumu společnosti NMS Market Research pro Paměť národa hodnotí jednoznačně kladně sametovou revoluci jen 36 procent lidí nad 40 let. Ve skupině jen se základním vzděláním nebo s výučním listem si to myslí každý druhý (52 procent)." Zděšení zadavatele v reakci na výsledek průzkumu bylo značné. Vzdělaná a noblesně vyhlížející paní šéfredaktorka magazínu Paměti národa byla při objasňování příčin zmíněných názorů trapná a působila demagogicky. Samozřejmě, na vině jsou hloupí lidé, kteří se nenechají ovlivňovat jakoukoliv ideologií a hlavně, mají svůj zdravý rozum. Podle paní Markéty Bernatt-Resczynské z Paměti národa je totiž neuspokojivý výsledek přičítán nevyspělosti prostého lidu, který nechápe génia těch, kteří to s ním přece myslí tak dobře. Je vám to povědomé? Nebylo tady už před třiceti lety něco podobného? 

Kam jsme dospěli, když člověk jako je Vilém Prečan se všemi jeho zásluhami, vzděláním, ctnostmi a požehnaným věkem pronese u příležitosti aktuálního výročí, které má být oslavou svobody toto :"Jsem rád, že jsme v EU, protože naši političtí činitelé už si nebudou moci dělat co uznají za vhodné, ale někdo z Bruselu je za to může klepnout přes prsty". Zaměňte EU za RVHP a Brusel za Moskvu a už víte, kam jsme se v čase posunuli. 

Lidé už mají po krk věčného připomínání doby před pádem komunizmu, jejích vykladačů a mravokárců, kteří svým idiotským úsilím o to, aby je lidé pochopili a dali jim za pravdu, vše jen dále zhoršují. Dovolím si zde ocitovat Václava Cílka, který ten problém vystihl naprosto přesně : "My se v posledních letech pořád babráme v téhle minulosti, která je přitom víceméně vyřešená. Ale to patrně děláme proto, že se bojíme podívat do budoucnosti."

Jak jistý si je svým přesvědčením a pravdou ten, kdo má potřebu ptát se po třiceti letech demokratického vývoje na takovou věc? Velmi mně to připomnělo průzkum, který si zdejší vedení města nechalo udělat po roce provozu nově zrekonstruovaného náměstí Míru. Pár "osvícených" jedinců si splnilo sen. Nenechali si do toho ve své výjimečnosti od nikoho kecat a dali podle svého jedinečného vkusu vypracovat projekt. Dílo podle něj provedené je předmětem trvalých diskuzí, nespokojenosti až zhnusení a oprávněných připomínek otrávených občanů. Možná i oni svůj neúspěch přičítají nižšímu vzdělání kritiků a nepochopení tvůrčího génia mužů na radnici.

​Třicet let uběhlo jako voda. Co bylo ještě před desti lety hezkou vzpomínkou, a důvodem k obecné národní oslavě je dnes příležitostí k přehlídce ubohosti, ničemnosti a trapnosti těch „lepších“ lidí, kteří udělali všechno pro to, aby to hezké výročí i vzpomínku zničili. Z nepřejícnosti, zloby a závisti!

Bez velké pozornosti, jak už to při maratonu projevů na Valném shromáždění OSN bývá, pronesl 24.září 2019 svůj krátký projev také Donald Trump. Slova velkého muže, která by se měla do kamene tesat! Slova, která nepotěší ty, kteří se zasloužili o to, že namísto optimismu a radosti cítíme v této chvíli rozpaky a smutek. Slova, která jsou ale také nadějí do budoucnosti pro většinu lidstva. Slova, která zahřejí a potěší ve dnech, kdy se místo důstojné oslavy demokracie musíme stydět za její zmar.  

„Moudří vůdci vždy dávají přednost svému lidu a své vlastní zemi. Budoucnost nepatří globalistům, budoucnost patří vlastencům. Budoucnost patří suverénním a nezávislým národům, které chrání své občany, respektují své sousedy a ctí rozdíly, které činí každou zemi jedinečnou. Pokud chcete svobodu, zjednejte ji ve své zemi. Pokud chcete demokracii, držte se své suverenity a pokud chcete mír, milujte svůj národ.“     

                                                                                           Donald Trump, 2019

​                                                                                                             

Ve Veselí nad Moravou, 15.listopadu 2019

Autor článku : Vilém Reichsfeld