Občas ještě někdo při rozhovoru vzpomene nebohou, válkou utrápenou Ukrajinu a chce zavést řeč na toto téma.

Už to odmítám, nemá to naprosto žádnou cenu. Dění tam je naprosto nepřehledné, a zpravodajství o něm se úplně vymklo z kloubů. I u médií, která se považují za seriózní, na rozdíl od těch, která jsou haněna a obviňována z rusofilství a šíření dezinformací. Kolik zcela protichůdných zpráv jsem už četl během několika hodin na Seznamu, aniž by jedna z nich byla označena za nepravdivou, kolik faktických rozporů a nepravd v nich lze nalézt … Kolikrát už měl být Putin mrtev, protože má rakovinu, kolik dvojníků jej zastupuje, naposled prý při návštěvě čínského prezidenta Si Tin Pchinga? To opravdu může někdo z těch seriózních médií myslet vážně, že Pching v Kremlu mluví s Putinovým dvojníkem?        Ze zpráv i diskuzí pod nimi, pokud jsou vůbec možné, si lze udělat jediný závěr. Začínají připomínat situaci v Hitlerově bunkru na konci války, kdy se ví o beznadějné situaci, ale čeká se na zázračnou zbraň, která zařídí obrat. Situaci, kdy jsou přání otcem myšlenky, protože naděje přece umírá poslední a prohra je nepředstavitelná. Realitu nechceme brát na vědomí, protože nám nevyhovuje. Prohra způsobí celému Západu přese vše, co pro Ukrajinu obětoval, obrovskou blamáž a depresi ! 

Když se už lidé zase bojí vyjádřit, protože by si neradi zavařili? A přestali se vlastně Češi někdy bát? Už se zase soudí za jiný názor a padají za to tresty. I když k tomu musím také sdělit, že poté, co jsem viděl záběry z předsálí těch soudních síní a primitivní excesy pár jedinců, kteří volají po „svobodě“, nemohu se s nimi kvůli jejich způsobům ztotožnit a považuji je za idioty. ​​​​​​​

Občas si píšu se známým, který žije v Německu. Při naší poslední diskuzi o dnešním dění, ne ve světě, ale v našem civilizačním okruhu, tedy tom, kterému říkáme Západ a kam se hrdě hlásíme, mně sdělil toto :

„Když jsem četl dlouhý Kafkův životopis, ve kterém byly zmíněny i historické věci, byl jsem ohromen, jak málo se toho oproti dnešku změnilo!  Věci se skutečně opakují, jen vždy trochu jinak. Zdá se však, že svět je díky technologiím stále rychlejší a je otázkou, zda lidé vždy udrží krok – a zda zůstanou zdraví. To, co v současnosti vysílá například německá televize, je stále méně seriózní, vlastně je tam jen násilí. Chytrá výchova nebo přiměřeně věcná novinářská práce se už téměř nekoná. Pokud někdo něco říká nebo volá po míru, hrozí mu potíže. Celkově vzato, spíše tísnivá a v žádném případě svobodná atmosféra. Je nehodná toho, co je údajně představováno jako svobodná forma vlády. V tomto ohledu se to zdá být podobné jako u vás. Deprimující věc je, že zatímco většina lidí chce mír, opak se děje přímo pod jejich nosem těm, kteří je ve skutečnosti zvolili, aby mír uzavřeli. To má kafkovské rysy a nedává vám to naději."

Velice decentní a intelektuální vyjádření, které však v důsledku vyjadřuje zklamání nejen ze změny nálad ve společnosti, ale především úpadek základního pilíře demokracie, kterým solidní a nestranný žurnalismus je. Nebo spíše byl.

Před pár dny měl narozeniny můj kamarád v kanadském Vancouveru. Letos jsem nezapomněl a poslal mu přání s krátkým komentářem. Neodpustil jsem si, nepřidat k němu odkaz, který jsem dostal ve stejný den. Už je ani moc nečtu, ale tento mě vlastně také trochu inspiroval k napsání tohoto textu.

Jeho odpověď o den později byla tato :

„Morální destrukce společnosti je v Kanadě v plném proudu. Já za tím vidím Marxův komunismus : první cíl je zmanipulovat mládež od raného věku, zničit inteligenci a církev a pak zkonfiskovat vše, co se dá. Největší tragédie však je, že národ, který to nikdy nezažil, to naprosto nechápe a strká si sám hlavu do oprátky! Můj optimismus je na nule“

Naše rodiny spolu odešly v roce 1983 do emigrace. Petr s rodinou se pak dostal do vytoužené Kanady, my jsme si to na poslední chvíli rozmysleli a zůstali v Rakousku. Tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitoval.

Petr díky své píli a cílevědomosti dosáhl blahobytu a asi i bohatství, a až donedávna si Kanadu nemohl vynachválit.

Asi týden před tím přáním jsem mu zavolal a náš hovor trval asi půl hodiny. Mimo jiné jsem se dozvěděl také to, že se ve svých 71 letech rozhodl ukončit svou velmi úspěšnou inženýrskou činnost. Ne však kvůli věku, či zdravotnímu stavu.

Řekl mně k tomu asi toto : „Všichni členové asociací odborných profesí musí od nedávna při obhajobě svého dalšího odborného působení (u nás by se řeklo získání kulatého razítka) osvědčit, že svým názorem plně podporují to, čemu se říká politický aktivismus, problematika gender a LGBT. Bez toho nemohou vykonávat své povolání, jako doposud. A tak končím dobrovolně, protože já bych to nepodepsal!“

Kdysi skončil a do nemilosti upadl každý, kdo nepodepsal Antichartu, bez šancí na kariérní postup byl ten, kdo nevstoupil do strany a neabsolvoval VUML. Naši dnešní vládci na bývalém režimu nenechají nit suchou, jeho osvědčené metody ale rádi přebírají. Když slyším mluvit Jakuba Železného, kterému zřejmě patří Česká televize hovořit o Číně, vždy tomu předchází jím, této zemi udělený  přídomek "totalitní, komunistická". Potvrzuje tím pokleslou úroveň tohoto média, kde si aktivistický redaktor může beztrestně dělat co se mu zlíbí a ignorovat základní novinářské principy objektivity a slušnosti. I to už jsme tady kdysi měli. Ideologickou zlobou a urážkami zemí, které nám "nevyhovují" a proto jsme je zařadili mezi nepřátele, pouze potvrzujeme upadající význam a reputaci Západu, který, i v duchu výše zmíněného neochvějně kráčí ke ztrátě své prosperity, prestiže a možná i záhubě. ​​​​​​​

​​​​​​​Veselí nad Moravou, 11.dubna 2023

Autor článku : Vilém Reichsfeld