Novinky
Něco o demokracii, a taky o svobodě
Někdy v březnu letošního roku, když se blížilo kulaté výročí osvobození města, ale i celé naší země, jsem oslovil několik lidí, zda by byli ochotni, podílet se na skromném připomenutí zcela zásadních zásluh Rudé armády na něm. Mělo se konat u pomníčku v parku Petra Bezruče.
Mimo rozpačitých výmluv jsem dostal také odpověď jednoho z kamarádů, který na moji žádost oslovil několik dalších lidí, kteří mají podobné smýšlení.
Jeho odpověď : „Všichni jsou ohromní vlastenci, ale tak po 3 pivech. Když jsem jezdil na demonstrace do Prahy tak jel vždy akorát Laďa P. s Martou a já. Ať jdou do prd..., To samé volby, plno řečí a nakonec nikam nejdou.“
Tohle prosím není žádná maličkost, ale věc zcela zásadní. Je to charakteristický znak a postoj českého občanstva, který se, možná s krátkou výjimkou let devadesátých (kdy se lidé opravdu odvázali), od dob socialistické normalizace z počátku 70.let m.s. vůbec nezměnil.
Je to vnitřní nesvoboda, která se uvolňuje pouze po několika pivech, kdy se odbourá strach a vybublá nashromážděná naštvanost a nespokojenost s tím, v jakém morálním a politickém marastu tady žijeme.
Jezdíme do ciziny kdy chceme, obchody jsou narvané všelikým zbožím, posloucháme hudbu, jakou chceme a můžeme sledovat a číst, co chceme.
Vše, co nám v socialismu chybělo, a tolik jsme po tom toužili, máme. Mysleli jsme si, že je to známka demokracie, že až to budeme mít, tak bude i ona.
Ale strach a nesvoboda ve většině z nás zůstaly. Myslím, že většina si to nikdy nepřizná, tu velkou osobní prohru, ten mindrák, že se jej vlastně nikdy nedokázala zbavit, žere je to, a přesto v sobě nenajdou odvahu to změnit.
Na druhou stranu se tomu nelze divit. Současná vláda není ve svých postojích vůči jinak smýšlejícím právě tolerantní. Má pro jejich převýchovu nástroj, který se jmenuje odbor strategické komunikace, v jehož čele stojí plukovník Otakar Foltýn. Ten podporovatele Putinova režimu označil mimo jiné za svině. A kdo je podporovatel, určí on. Mluví jménem vlády, kterou jeho šílený výrok ponechal chladnou. Inu známka a vysvědčení dnešní liberální demokracie.
O tom, zda můžeme psát a říkat co chceme a co považujeme za správné, raději mlčíme.
Zdá se, že všechno to, o čem jsme snili a mysleli si, že to znamená svobodu a demokracii tím ve skutečnosti není, když to nedokázalo změnit naše myšlení a zbavit nás strachu.
Strachu z toho, co bylo jeho původem i v tom socialismu, i když podle dnešních zkušeností a měřítek tehdy možná menším nežli dnes, kdy je strach navíc spojen s obrovským zklamáním z toho, že nás už zase doběhli a státní moc se k lepšímu příliš nezměnila, jsme se nezbavili.
Svině demonstrují na Václavském náměstí
Už zase jsme se ocitli v podobném spolku jako kdysi. Měl stejně jako tehdy sloužit k naší obraně, ale teď se chystá na válku, už zase jsme ve spolku, od kterého jsme si před dvaceti lety tolik slibovali, ale který se změnil v militantní nemarxistickou instituci, která vědomě páchá sebezničující hospodářskou politiku.
Už nic nepomáhají ani apely na její změnu od politiků, kteří si příliš pozdě uvědomili, co spáchali, když k tomu předtím dali svůj obecný souhlas. Devótnost a touha po skvěle placených korytech se mezi mnoha politiky stala evropským fenoménem a ti, kteří to odmítají, jsou ostrakizováni, stali se vyvrheli, kteří narušují vyžadovanou jednotu.
Podobně jako v EU Orbán dnes, si dovolil trošku upravit předepsanou socialistickou jednotu jeho krajan, maďarský předseda vlády Kádár, který se snažil o to, čemu se tehdy říkalo.“gulášový socialismus“. Maďaři z toho profitovali, jezdili do ciziny, mohli vlastnit valuty, měli západní zboží a jezdilo se tam na koncerty západních skupin a nakupovat. Vše pod heslem „kdo není proti nám, je s námi“.
Nenávidíme toho odpudivého Trumpa, protože vyhrát přece měla Harrisová, ale přesto mu náš prezident, který jej takto pojmenoval (ještě předtím, než se oba prezidenty stali) patolízalsky přitakal a naši zemi tím zavázal ke zbrojení, které nás finančně zničí.
V dnešní EU a tedy i u nás už se zase dozvídáme, co si máme myslet a co je pro nás dobré. Vláda určuje, kdo je náš nepřítel a na co máme být ostražití. Kdo nesdílí její názor, a týká se to i opozice, je proruský a táhne nás do Ruska. Tento názor poté přebírá skupina lidí, která zle uráží jinak smýšlející v diskuzích na internetu.
Už neplatí ani to napůltotalitní „kdo není proti nám, je s námi“, správné je dnes pouze „kdo není s námi, je proti nám“. Ten na první pocit malý rozdíl v těch heslech, je ve skutečnosti obrovský.
Je to rozdíl mezi tehdejším pokusem o polidštění socialismu a dnešní postupnou demontáží demokracie, která ještě pořádně nedostala svoji šanci.
Nevím, kdo z vás slyšel pozoruhodný projev amerického viceprezidenta J.D.Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci dne 15.2.2025. Kdo má zájem, může si jej poslechnout nebo přečíst.
Viděl jsem jej v přímém přenosu a skoro jsem u toho přestal dýchat. Byla to čirá radost, vidět tolik zkyslých ksichtů u evropských rádoby státníků, kterým skvělý Vance „vypral žrádlo“ jak se říká, a oni si to museli nechat líbit.
Veselí nad Moravou, 11.července 2025
Autor článku : Vilém Reichsfeld