Po roce se už zase na Národní schází davy Pražanů, aby vzpomněly událostí, které se tam odehrály před 36 lety. Nedochází jim, že z původně důstojné připomínky už se dávno stala tryzna a trapná parodie pro všechny ty, kteří si od převratu v roce 1989 slibovali něco zcela jiného. A podle toho se tam také chovají!

Stejně jako v minulých letech už jsou tam vítáni pouze ti, kteří si tento podnik přivlastnili. Ti, kteří vzorně naplňují Masarykovo  „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“

Za 36 let jsme nebyli schopni skoncovat s kádrováním podle socialistického vzoru, naopak, ještě jsme je zdokonalili. Už zase máme politruky a odbory pro správný politický názor, už zase se za „nevhodný“ projevený názor uráží a postihuje.

Nejdříve to byli kulaci a vykořisťovatelé, později chartisté a exponenti "rozvratných" sil, dnes nám škodí „extrémisté“ a lidé s proruským názorovým narativem.
Každý, kdo se názorově projeví jinak, než káže progresivistická bruselská ideologie kterou jsme poslušně převzali, je ihned zaškatulkován a ostrakizován. Nenávist se stala normou.

Namísto abychom v dnešním měnícím se světě hledali to, co nás spojuje s ostatními národy, snažili se pochopit jejich historii, společenské zřízení a zájmy, kážeme jim naše hodnoty, kterými se sami neřídíme, nadřazeně je poučujeme a školíme v demokracii, která u nás kvapem uvadá.

Bohužel se to netýká jen naší země, ale téměř celé Evropy, zejména té tzv. Západní.

Nevadí nám, že si škodíme hospodářsky a ekonomicky, což se děsivě projevuje celkovým úpadkem kdysi vyspělé Evropy.  

Evropský koncept, který byl kdysi nadějnou myšlenkou se zvrhl v progresivistický a neomarxistický model, který nechápe ani náš největší přítel za oceánem USA, a kvapem se od nás odvrací. Jeho představy o demokracii jsou totiž diametrálně odlišné od těch evropských.

Svůj osud jsme spojili s bojující Ukrajnou.

Nevadí nám tamní neonacistické a extrémně nacionalistické tendence. Nehledáme a nesnažíme se nestranně pochopit kořeny tohoto konfliktu, opomněli jsme hledat mír a podporujeme válku, která Ukrajině ničí lidský i hospodářský potenciál. Jisté však je, že vojenská prohra Ukrajiny bude mít vážné důsledky a bude prohrou i pro nás.

Nejčerstvějším dokladem naší amorálnosti a vrcholného pokrytectví je událost z předvečera dnešních oslav.

Dovolím si citovat z článku „Pavel vyslal do Kyjeva své hudebníky. Zahráli před zakrvácenou českou vlajkou.“

„Krvavě poznamenanou vlajku z invaze 21. srpna 1968 přivezl do Kyjeva Otakar Foltýn z Vojenské kanceláře prezidenta republiky“.

Zde je další citace, tentokrát ze životopisu našeho prezidenta :

„Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil“.

Náš prezident, který situaci (okupaci vojsky VS v roce 1968) pochopil a schvaloval do doby než "prozřel",  je tedy organizátorem akce, při níž je jako symbol podpory Ukrajiny předána česká vlajka potřísněná krví lidí, kteří byli poraněni při zásahu sovětských vojáků, mezi nimiž byli zcela jistě i Ukrajinci. Generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu, který zásah vojsk nařídil, byl rovněž Ukrajinec soudruh Leonid Brežněv. 

Nemám Petru Pavlovi za zlé jeho tehdejší názory ani politické směřování a prominul bych mu i to náhlé prozření po roce 1989. Jeho dnešní nestoudnost a pokrytectví mu však prominout nemohu!

Zvítězila lež a nenávist. Alespoň prozatím!

Veselí nad Moravou, 17.listopadu 2025

Autor článku : Vilém Reichsfeld