Uplynul tehdy pouhý měsíc od událostí, které vrátily našemu národu, jako jednomu z posledních v bývalém východním bloku svobodu a naději do budoucnosti.

Všude jinde, kromě Rumunska už změny, kterým se více, či méně oprávněně říká revoluce, měli za sebou. Týden před Vánoci přišla na řadu i tato nejchudší země socialistického tábora. V té jediné umírali lidé na obou stranách, bylo jich kolem stovky. Svůj konec našel režim prezidenta Ceaușeska až po narychlo uskutečněném polním procesu, po kterém byli on i jeho manželka bez odkladu popraveni. Právě o Vánocích, kdy k tomu došlo, to byl docela krutý konec nejtužšího režimu v Evropě.

Mnoho z mladších lidí už to neví, ale Nicolae Ceaușescu se v roce 1968 jako jediný státník Východního bloku postavil proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Nebyli jsme ve Veselí o vánočních svátcích po revoluci poprvé, ale přesto nás při příjezdu přes Mikulov po těch šesti letech strávených v Rakousku vždycky zarazil ten optický rozdíl, který každého uhodil do očí po přejezdu hranice. Za ty roky pobytu v Rakousku už jsme zapomněli, jak jsou města v naší zemi šedivá, fasády odrbané, silnice rozbité a po každém dešti pokryté jemným blátíčkem, které se tak dobře uchytí na karoserii auta. I ta podzimní tráva zde byla šedivá, zatímco v Rakousku ještě zelená.

Na Vídeňáky i jejich město, tehdy ještě velice klidné, pohodové a jak oni tehdy rádi oprávněně říkali „gemütlich“, neboli útulné (dá-li se to vůbec takto přeložit) jsme si zvykli velice rychle a byli zde opravdu jako doma. Dnes už je to bohužel ve Vídni trochu jinak, aniž bych to nyní chtěl rozebírat. Důvody si asi každý domyslí.

Atmosféra prvních porevolučních Vánoc byla, vyjádřeno jedním slovem euforická. Stále ještě doznívaly měsíc staré, doslova historické události, politické a společenské změny se překotně valily jedna přes druhou a připravovala se volba prezidenta, stále ještě Československé socialistické republiky, z dnešního pohledu posledního.

Lidé mohli po desetiletích odpírání cestování konečně vyjet do západních zemí bez zbytečných formalit a nikoho už také nezajímalo, kde vzali valuty, co vyváží a co si vezou z cesty zpátky, pokud něco nepašovali.

Svoboda a volnost mně sice po šesti letech pobytu v Rakousku připadaly jako ty nejpřirozenější lidské pocity a měl jsem je už dobře zažité, ale atmosféra, která tehdy v naší zemi panovala, musela snad dostat každého. Snad i toho, kdo celý život nic jiného, než svobodu nepoznal. Myslím, že to bylo hodně podobné jaru roku 1968.

Vzpomínám si, že někdy kolem Vánoc jsem pozdě v noci stál u okna našeho tehdejšího bytu na Lánech, dost hustě sněžilo a k zemi se tiše snášely velké vločky sněhu. Díval jsem se z něj do spoře osvětlené ulice Petra Bezruče, z dálky byl slyšet noční ruch nákladního provozu nádraží a já jsem se té noční atmosféry nemohl ve všech tehdejších emotivních souvislostech nabažit. Kouzelná noc. Svět byl najednou v pořádku, jako snad nikdy předtím. Opravdu byl. Mí rodiče byli ještě vcelku v kondici, žila také většina bývalých spolupracovníků a kamarádů, i lidí, které jsem po letech zase mohl vidět, lidí, bez kterých by v mé mysli tehdy Veselí nebylo Veselím. Všechno se tak poklidně a najednou sešlo v pravý čas, svět byl dokonalý a život krásný. A k tomu ještě Vánoce. První v nové, vzrušené době, přesto však plné klidu, přitom ale také očekávání nadějného vývoje. Vánoce, které tady snad byly poslední, nezasažené ještě zběsilým trhem a komercí.

Škarohlídů a pesimistů v té době asi moc nebylo. Jsem přesvědčen o tom, že i mnoho z těch, kteří měli rudou knížku, těch obyčejných dělníků, techniků, prostých lidí, ale i těch, kteří díky ní měli své funkce, bylo nakonec rádo, že je to nekonečné a zbytečné blbnutí konečně za nimi. Koneckonců poté, co se v roce 1989 odehrávalo v zemích kolem nás, poté, co naznačovalo působení a postoj Gorbačova, už asi nikdo nemohl očekávat jiný vývoj událostí. Už to bylo pouze otázkou času. Milým překvapením, přetaveným později v hrdost na naši sametovou cestu byl pak už pouze kultivovaný a důstojný způsob, jak se to všechno Čechům, Moravákům a Slovákům příkladně podařilo zvládnout.

29.prosince 1989 byl Václav Havel, ikona tehdejšího dění zvolen Federálním shromážděním prezidentem republiky.

Silvestr toho roku byl už krátce poté opravdovým a radostným vyvrcholením úžasného roku, na jehož začátku ještě téměř nikdo netušil, jak obrovské změny přinese.

Na Nový rok v poledne novopečený prezident Havel pronesl svůj první novoroční projev, který si většina z nás pamatuje hlavně proto, že po půlminutovém úvodu pronesl Havel památnou větu „Naše země nevzkvétá“.

O dalších letech a vývoji v naší krásné zemi má každý z nás své mínění. Pomalu v nich vyprchalo kouzlo neuvěřitelných prvních měsíců po úžasném 17.listopadu 1989, a ne každý s dalším vývojem souzněl.

Donedávna jsem nevěděl proč, ale vždycky, když jsem slyšel skladbu Wizard od Uriah Heep, vybavily se mně ty kouzelné Sametové Vánoce, ty dojmy, pocity a naděje, které jsem prožíval o Vánocích 1989 u toho okna. 

Teprve když jsem si ji pustil nedávno, napadlo mě, nechat si přeložit taky její text. Tak teď už to konečně vím.

Přeji všem kouzelné a sametové Vánoce.                                              A milion stříbrných hvězd ať vás vede svým světlem!

Veselí nad Moravou, 21.prosince 2021

Autor článku : Vilém Reichsfeld