Novinky
Víly nosí boty
Vzpomínka na staré doby - po smrti Ozzy(ho) Osborne(a), která ale není jen o něm a Sabbatech.
„Sedmdesátá léta. Sedíme ve sklepě u mých přátel, černé světlo, kadidlo a joint. To byly časy!“
To je reakce pamětníka na YT při poslechu skladby skupiny Black Sabbath - Fairies Wear Boots "Víly nosí boty"
V pořadí druhá deska Black Sabbath - Paranoid
Na rozdíl od toho amerického pamětníka zhruba v našich letech nám tady chyběly všechny ty atributy, o kterých se zmiňuje. Přesto jsme si však přišli na své a užili si tu hudbu, stejně jako on s přáteli v tom útulném sklepě.
Sabbaty a jejich hudbu jsme poslouchali maximálně tak při sklence vína a cigaretě, někde v obýváku, kde hrál cívkový magneťák.
Doba to tehdy byla možná trochu ponurá, právě bylo v běhu poučení z krizového vývoje v roce 1968, které už jsme vnímali, ale možná právě proto byly naše pocity při poslechu té skvělé hudby o to silnější. Nebylo to samozřejmě zakázané, ale taková hudba bývala v Rudém právu terčem kritiky. Bylo na ni pohlíženo podobně, jako ji tehdy posuzovaly náboženské organizace na Západě. Satanáši!
Obal první desky Black Sabbath - Black Sabbath s úvodní skladbou Black Sabbath . Jízda začíná !
Tehdejší doba byla přesycena hudbou skvělých kapel, které se hlavně v Anglii rojily jako houby po dešti. Dodnes nevím, a neví to asi nikdo, proč tomu tehdy tak bylo. Můj názor je takový, že to byla svým způsobem požehnaná doba, ve které se probudil vzdor a invence. Něco bylo ve vzduchu, co probudilo dění nejen v hudbě, ale třeba i ve filmu a výtvarném umění.
Nejen na Západě, ale i u nás. Všechno to asi začali Elvis a Beatles a pak už se to nabalovalo a celé rozjelo. Skvělá hudba patřila i ke hnutí hippies, která žila v souběhu s nástupem rocku. Kdo viděl film Forrest Gump, tam je to dobře vystiženo.
K tomu další citát posluchače :
„Pamatuji si toto desetiletí, které by se mělo pamatovat, jako umělecké dílo nebo vzácné víno, které už nikdy nepřijde.“
Pravdu má ten hoch, ničeho podobného už se asi nedožijeme, a tak by to přitom bylo potřeba, protože svět se nám tak nějak ocitl ve srágorách, ze kterých se ne a ne vymanit.
Jak se tehdy také tvořily a vznikaly ty slavné kapely?
O tom se s potutelným úsměvem zmiňuje (od 2min.10s) Terrence „Geezer“ Butler, basák Black Sabbath ve svých vzpomínkách : „Někdo klepal na dveře. Brácha mu šel otevřít a když se vrátil, řekl : stojí tam „něco“, co s tebou chce mluvit. Šel jsem se tam podívat. Stálo tam příšerné stvoření v hnědých montérkách. Byl bos s kominickou štětkou přes rameno a dřevěnou tyčí v ruce. Řekl „ čau, já jsem Ozzy“. Nechápal jsem nic. Byl tak zvláštní, že mě to dostalo.“
Byl to začátek skupiny Black Sabbath.
Sabbati sice přišli až po Zeppelinech (další citát z reakcí na YT : „Je na hovno, že jednoho dne zemřeme a už nebudeme moci poslouchat Led Zeppelin.“), kteří nám už navždy zůstali přirosteni v rockových srdcích, ale jejich hudba byla přece jen trochu jiná parketa a není třeba ty dvě kapely poměřovat. Už z toho důvodu, že každá z nich stála na počátku zcela nového proudu rocku, či spíše Led Zeppelin (a Jimmi Hendrix) jsou úplně samostatné kapitoly, nad všemi žebříčky a hodnoceními rockových skupin.
Skladba, u které o tom píše ten maník v úvodu článku je až z druhého, proslulého alba „Paranoid“, které vyšlo rovněž v roce 1970, stejně jako to první, eponymní „Black Sabbath“, které mám nejraději a které vyšlo – jak jinak, v pátek 13. února 1970.
Nemám v úmyslu tady rozebírat tvorbu Black Sabbath, nejsem žádný odborník, ale kdo má čas, ať si poslechne velice příjemný pořad "Vencova zašívána" a hodnocení jejich alb. Fakt dobrý pokec a poučení pro méně zasvěcené posluchače.
Neodpustím si, abych na tomto místě nevzpomenul mého kamaráda Jirku Loveckého (Mekysův mladší brácha), který se tam nahoře (doufám) po dlouhých 52 letech dočkal společnosti toho, jehož hudbu miloval, Ozzyho. Jirka zemřel v nedožitých 21 letech tragicky 29.srpna 1973, když jako strojvedoucí vylezl v Maloměřicích na mašinu, a dostal se do blízkosti trakce, která jej na místě zabila.
Osud mu nedopřál poslechu dalších alb Sabbatů, ani rozmáchnutí celé té obrovské palety skupin a hudebních směrů, ale hlavně dalšího života. Jeho oblíbená skladba z první desky byla "Behind The Wall Of Sleep". V tom jsme si rozuměli, protože moje taky. A vždycky, když ji slyším, na Jirku si vzpomenu.
Veselí nad Moravou, 19.srpna 2025
Autor článku : Vilém Reichsfeld